Africké listy část 4.,rozlučková

Tuto zprávu už píšu z civilizovaného Brna, týden po návratu. Během toho týdne jsem si postupně začala opět zvykat na výdobytky jako je moje skvělá automatická pračka, senzační plynový sporák, teplá sprcha a nadměrně osvětlený byt. Samozřejmě jsou i věci, na které si zvykám o poznání hůře - zrychlené tempo všeho, požadované pracovní tempo, nepřátelské pohledy v šalině a v obchodech, záplava zboží v obchodech, z čehož je ale minimum tuzemské (v Tanzánii je zásobování minimální, ale zato všechno je Made in Tanzania). Moje neochota naskočit zpátky se projevuje také prokrastinací ohledně dopsání blogu a zprávy pro Míšu :) (pozn. dokončuji téměř měsíc po návratu, Afrického tempa při řešení věcí se člověk jen tak nezbaví)
Poslední týden ve škole vlastně vůbec nebyl týden, protože byly nahlášeny dvoudenní prázdniny na oslavu konce Ramadánu. Protože však pro ukončení Ramadánu musí vrchní představitel islámu v Tanzánii spatřit alespoň srpek měsíce, nebyli jsme si jistí, kdy to nastane. Každopádně jsme věděli, že někdy prázdniny budou a tak jsme naplánovali (pro děti již asi tradiční každoroční ) výlet na blízký kopec. Nicméně první noc se měsíc schovával za mraky, takže děti i my jsme museli ráno do školy. My jsme měli před sebou poslední den v Jakaya, tak jsme si rozplánovali hodiny ve všech třech třídách s tím, že jim konečně ukážeme připravené materiály o ČR. První rozlučková hodina byla ve III.A, kde po našem výkladu o naší krásné vyspělé zemi v srdci Evropy a po vyzvání, jestli mají studenti nějaké dotazy, strhlo něco neuvěřitelného. Ze studentů, kteří před tím ze sebe nemohli vypravit ani základní otázku "What do you do every morning" najednou začaly vypadávat perly ve Swahenglish, které začínali dotazy na Vlastíkovi dostupnost pro ženitbu (popřípadě jestli by se nechtěl ženit můj bratr), před dotaz kolik mám dětí, jestli bych si chtěla vzít Masaje (a proč si všichni Evropani chtějí brát Masaje/Masajku), po dotaz, jestli je Barack Obama prezident Evropy a konče u středního věku dožití a HDP České republiky. Samozřejmostí byly otázky na styl oblékání, hudby (dívčí část třídy), jak a za kolik se dá dostat do ČR, kolik kmenů u nás žije a proč vůbec Evropani do Tanzánie jezdí (klučičí část). Každopádně všichni byli tak nadšení a rozdivočení, že nás přišel usměrnit Mr. Bofu a do další třídy už nás nepustili bez doprovodu, jinak bychom jim studenty úplně rozdivočili.

Vlastík v živé diskuzi o ekonomice ČR vs Tanzánie

Divočáci ze III.A

IV. form

 Po (už značně klidnější) návštěvě IV. a III. B třídy jsme se rozloučili s učitelským sborem (značně prořídlým, protože polovina začala předčasně slavit konec Ramadánu už předchozí den a do školy nepřišli) a spolu s panem ředitelem jsme probrali plány a možnosti docházky pro sirotky. Mr. principal souhlasil, že přijme další děti bez problémů (3x hurá). Taky nás seznámil s plány školy na další rozvoj - vytvoření sportovního hřiště. Prozatím mají studenti Sports and Games ve stylu "odkamenovávání budoucího sportoviště". Tento plán je jistě záslužný, po odstranění několika málo much (touha vysypat basketbalové hřiště tunou písku a ohradit ho zdí z kamenů) bude jistě i úspěšný. Před naším odchodem jsme ještě viděli ukázku hromadného tělesného trestu (studenti pozdravili paní učitelku Good morning Sir)...

Tělesně a vesele...

Pan ředitel a budoucí sportoviště

Basketball field

Goodbye Jakaya

Druhý den už konečně a opravdu vyšel měsíc, takže začaly dva dny prázdnin. Ráno jsme vyfasovali 12 čistých, svátečně oblečených dětí, abychom je o pár hodin později vrátili značně špinavější, zaprášenější a některé i o nějakou tu botku lehčí. Nicméně se výlet vydařil :) Kluci po cestě očesali několik keřů s bush bubble gum, podle bobků vystopovali a z nory vyhrabali jednoho ježka, aby ho posléze na naši přímluvu opět zahrabali, kopec vyběhli nahoru, dolů, pak ještě jednou nahoru, když se jim zdálo, že jsem pomalá, spořádali kupu chipsy na mayai ve Mswiswi, prošlapali několik botek, které se rozpadly, a po návratu (když jsme my byli docela uondaní) šli ještě hrát fotbal. To nemluvím o tom, že Africké děcka prostě radši chodí bosky, takže pro chůzi v terénu boty prostě sundali, aby byli rychlejší. Ve Mswiswi byl také čas na holiče - kdo měl pocit, že mu příliš vlají vlasy (alias typická drátěnka na hlavě), šel na modní sestřih "na koleno" bez ohledu na věk a pohlaví.

Královské dělení sušenek

Benedicto pózuje

Kluci pomáhají "nejslabším" článkům

Skupinovka z trhu

Soda U Michaela a čekáme na chipsy

A  pak už nastal náš poslední den v sirotčinci, poslední rychlé natloukání  háčků na ručníky, pálení odpadků (kterých opravdu nejvíce vyprodukujeme my), balení a loučení :( A focení dětí pro sponzory doma (fotky samozřejmě dodáme).Také to bylo všechno trochu smutné (hlavně pro mě), protože děti jsou milučké člověk si k nim docela rychle najde cestu a i když jsme s nimi nebyli dlouho, tak nám teď  tady doma chybí...

Spalovna odpadů

Malý gangsta

Po odpočinkovém dni stráveném u Chrise v horečkách na toaletě (Vlastík chytil nějakého bacila) a sháněním kávových bobů (já) jsme se vydali na 13 hodinovou cestu autobusem do Daru. Cestu nám zpříjemňovaly Tanzánské telenovely se závažnými sociálními tématy (přistěhovalý Keňský rapper ve slumu, manžel bijící ženu a její sestru a pak ještě naprosto nepochopitelný manželský čtyřúhelník, který vyústil v tragédii), písně domácí produkce, paviáni na silnici, slepice v zavazadlovém prostoru a předseda Tanzánské oftalmologické společnosti přes uličku. Poslední víkend jsme si váleli šunky na Kigamboni na pláži a bylo to parádní. Kromě  Indického oceánu jsme objevili další limity v čekání na  předem objednaný oběd (4 hodiny), našli jsme zásadní rozdíly mezi pláží pro místní a pro turisty (10x méně odpadků a 2x dražší jídlo a pivo), ocenili jsme cenovou dostupnost léčivých bylin (4 Kč,- za silně ubalený kus) a já jsem překonala svoji fobii z davu, protože v Tanzánii mě skoro nikdo nepřevyšuje o více než půl hlavy a ještě jsem se bez problémů mohla orientovat podle Vlastíka čnícího nad všemi. Prostě jsme si to užili a tím je myšlený celý pobyt. Samozřejmě, že celý náš africký výlet měl i hlubší rovinu, ale s tou se pořád ještě srovnávám a není potřeba všechno ventilovat...sečteno podtrženo -dojmy veskrze pozitivní! :) Doufám, že se brzy zase uvidíme Afriko

Tanzánie pro turisty...

Tanzánie pro váleče plážové...

Africké listy část 3., cestovní

Protože se nám (hlavně díky Chrisovi) podařilo také trochu cestovat, následujících pár vět bych chtěla věnovat našim výletům k Lake Nyasa (Malawi) a do NP Ruaha (pravé nefalšované safari, skoro jako ve Dvoře Králové)

První víkendový výlet byl k jezeru Malawi na Matema beach. Cesta vedla přes krásné zelené hory (tady bylo vidět, že Mahango je opravdu jedna z nejchudších oblastí v Tanzánii) plné banánových, čajových a kakaových plantáží.

Iveta a banánová plantáž

Čajovníky focené z auta

Cestou jsme se zastavili v horské vesnici, která je zapojená do projektu Škola škole a odkud pochází Donaldia. Celý víkend u Malawi byl naprostá pohoda, válení se u vody, šnorchlování. Vyzkoušeli jsme, že nezralé zelené banány na ohni nezachrání ani litr chili omáčky (která si jinak mimochodem hodí úplně ke všemu). Podle Chrisova očekávání (protože to prý všichni blázniví muzungu u Malavi dělají) jsme si ráno přivstali, abychom si mohli zaplavat v jezeře při východu slunce zpoza Livingston mountains - zážitek to byl úžasný. Voda v Malawi je průzračně čistá, teplá a neodolatelná, takže se nebojíme vlka nic, ani bilzharziozy :)

Východ slunce nad Livingston mountain, Malawi

Na zpáteční cestě jsme dostali lekci z afrického stolování a kuchyně - vyhládlí jsme zastavili ve městě Tukuyu v poměrně dobře vypadající restauraci. Že bude něco špatně nám mohlo být už jasné při objednávání pití - po 20 minutách nám servírka donesla Afrikafe (k tomuto kávovému zločinu se ještě vrátím!) a hrníčky, ale nějak zapomněla na vodu...po další půl hodině a po Chrisově intervenci nám byla dopřána i voda...problém nastal u jídla - na dotaz, co vegetariánského z menu můžou připravit, byla odpověď chipsy...takže OK, vegetariáni si dali chipsy, zbytek rýži a maso. Po hodině čekání uviděla Ivet zaměstnance kuchyně, kterak si to po africku (tedy závratnou rychlostí) šine do kuchyně s bramborama...a po další hodině bylo jídlo na cestě...pak už zbývalo pouze slabých 20 minut počkat na drobné a mohli jsme pokračovat do Mahanga...

Ještě se vrátím ke kávě - z pro mě nepochopitelných důvodů se v zemi, která pěstuje prvotřídní kávové boby, které exportuje do celého světa, pije pouze a jenom instantní Afrikafe. Sice je chuťově lepší, než naše instanthnusy, ale přeci jenom nic moc extra to není. Za celý pobyt se mi podařilo najít 3x dobrou kávu - u Malawi, v Iringa v Neema craft cafe a dnes na kávové plantáži nad Mbeya, kde jsem taky ukořistila celý pytel bobů. 

Druhý víkend jsme se vypravili do národního parku Ruaha na safari. Cestou jsme projížděli krásné horské město Iringa, které bylo postaveno Němci za koloniální éry jako opevnění proti bojovnému kmeni Hehe. Město má tedy poněkud evropštější architekturu, než zbytek Tanzánie. Samotná cesta do Ruahy byla dobrodružná, hlavně díky stavu silnice (rozuměj prašné cesty), která z nepochopitelných důvodů vypadala jako vlnitý plech - spousta drobných vlnek rychle za sebou, což našim tlumičům (jak automobilovým, tak osobním) nedělalo příliš dobře. Plánovaný nocleh v parku nevyšel, protože bandas byly ve vrcholné turistické sezóně plné. Příště přibalíme stan! Vše bylo super boží eňo ňůňo, přesně jak v National Geographic :), člověk by řekl, že až skoro kýčovité - zebry měly přesně tolik pruhů, aby vypadaly dokonale, lvi byli správně ospalí a neteční, sloni flegmatičtí, opice přidrzlé a hroši majestátní. 

Nejfotogeničtější zvíře - žirafa:)

...a druhé nejfotogeničtější zvíře - Vlasta :)

Člověka až zamrazilo...a taky mě mrzela představa, že kluci tyto zvířata nikdy neviděli, i když to není tak dávno, co se všechno prohánělo všude možně po celé Africe. Alespoň jsme jim vše nafotili a pak o všem povykládali. Stejně by by ale bylo hezké pro ně jednou v budoucnu takovýto výlet uspořádat (= nenásilná pobídka pro případné sponzory).

Na zpáteční cestě nás čekalo ještě malé dobrodružství a sice oprava Chrisova auta. Technicky zdatnější jedinci (=Vlastík) by asi mohli celou situaci popsat odborně, já jen vím, že díky špatné cestě se v motoru přepálil (nebo přesekl) nějaký drátek. Výsledkem bylo, že auto škytlo, bliklo a pak už nic...začalo se stmívat, byli jsme někde na půl cesty mezi Ruahou a Iringou, uprostřed ničeho. Na(ne)štěstí se kolem auta začali sbíhat ochotní vesničané a náhodní kolemjdoucí, každý ochotný a připravený dát ruku k dílu. V jednu chvíli se jich nad motorem sklánělo 12...Přestože Vlastík s Chrisem pokusnou metodou vyloučili poruchu na jedné baterce a tedy logicky správně usoudili, že porucha bude u baterky druhé (ano, pro mě velké překvapení, že existujé auta se 2 bateriemi), ochotní pomahači a jeden fundi neustávali v rozebírání pojistek fungující baterky, až se jim ji podařilo inaktivovat a následně i zkratovat. Když to zkrátím, tak cca po 2 hodinách, které muzungu Vlasta strávil přesvědčováním a následným zandáváním pojistek zpátky do pojistkové skříně, se podařilo na druhé straně motoru najít chybný drát, po africku ho spravit a nastartovat...

Tady to vypadá ještě slibně...

...tady už méně...

a další zprávy už budou opět z Mahanga a sirotčince.

Africké listy - část 2. gastronomická

Africké listy - část 2., gastronomická
UPOZORNĚNÍ: Obsah této části blogu je nevhodný pro vegetariány, vegany a zarputilé ochránce zvířat :)
Na úvod jdna dobrá až výborná zpráva - bibi Veronika neodchází - třikrát huráá. Jednalo se o informační šum, potřebuje si vzít pouze pár dní volno na oslavu svého synovce. Takže děti o babičku nepřijdou.

Příprava marinády

Pomocníci - rošťáci

Jinak jak už psal Michal, rozhodli jsme se uspořádat pro děti českou grilovačku na africký způsob. Jenom se nejednalo o ovci, ale o kozu (opět informační šum) :) Nehledejte v tom prosím nic barbarského, jiné maso na gril tu k sehnání není, v muslimském Mahangu  vepříci prostě nejsou...Nutno podotknout, že všechna zvířata v Mahangu a okolí (a podle toho, co jsme měli možnost vidět i ochutnat, tak i jinde) je značně vysportovaná a pro evropské zuby těžko požvýkatelná.
Za Blančiných hlasitých protestů jsme vše pečlivě naplánovali a z grilovačky nakonec byla i rozlučková párty pro Michala. Chacha sehnal živou kozu, na úterý byla naplánovaná zabíjačka, na středu pak barbecue. Kluci pomáhaji už při přípravě marinády, nicméně jak se den chýlil ke konci, my Evropani jsme začali být poněkud nervozní, kdy že začne už samotná porážka. Klasicky po africku bylo na všehno dost času. Pak se ale už k práci dostal vrchní řezník Joseph spolu se zástupcem Ajubu a bandou pomocníku a naprosto rychlým, čistým a "humáním" způsobem kozu porazili. Celá porážka probíhala v rozestavěném holčičím sirotčinci, takže po vzoru pohanských obětin i tady byla prolita krev nevinného zviřete a posvěcena další stavba. Během 1,5 hodiny měli kluci hotovo, naporcováno a uklizeno.

Kluci zaujatí prací

Kozenka už visí

Vše probíhalo v pořádku a k naší (tedy mojí, Michalově a Vlastíkově, holky vegetariánky se šly schovat někam hodně daleko) spokojenosti až do chvíle, kdy Joseph začal maso "zprcovávat" po africku mačetou na fašírku - to jsme pak už zasáhli, maso odebrali a naložili do česneku, soli a něčeho jako kari koření a nechali jsme uložit do druhého dne. Kluci z kozy snad kromě kůže zpravovali úplně vše - krev a vnitřnosti použili na obdobu našeho jelita, hlavu a nožičky s kopýtky pak opálili v troubě a dál zpracovali do nějaké šílené polévky se zelenými banány (nikdo neměl odvahu ochutnat).

Už je téměř hotovo

Romantický západ slunce...

Ve středu jsme pak nachystali oheň, kluci měli od sestry Epifanie povolený dřívější příchod ze školy, ale protože v Africe opravdu vše trvá cca 3krát déle, než normálně, začali jsme grilovat až se soumrakem. Kluci se pořádně umyli a nastrojili na party a vše vypuklo. Ti z vás, kteří dočetli až sem a mají pocit zhnusení kultivovaného člověka  nad takovýmto barbarstvím, přála bych vám vidět to nefalšované nadšení a skoro obžerství, co kluci (i holky) předvedli. Jen a jen kvůli těm jejich bříškům to mělo smysl...Abych ocitovala klasika pana Svěráka - oni nepapali, oni se nacpávali...a jak! Tolik masa najednou asi ještě ani neviděli. Je to možná klišé, ale bylo to až dojemné...
Evropani (Blanka se šla znovu schovat do Mahanga) maso trochu ochutnali a pak přenechali dětem - bylo chutné, ale tuhé a nešlo požvýkat. Naštěstí to dětem vůbec nevadilo, dávali si opakovaně nášup (i Bibi a sestra Epifanie), až měli břicha jak bubny (přirovnání bříška jak bubínky se v tomto případě opravdu nehodí). Specielně James byl jak kyselina a při následovném programu stál jak starosta s vyvaleným pupkem a usínal ve stoje (bohužel nemáme foto).

A večírek může začít...

A pak už se jen tančilo, řečnilo, děkovalo, loučilo...za sebe můžu říct povedený večer :)

Post I. - Cesta

Po vstřebání prvních dojmů cítím, že je nejvyšší čas napsat první příspěvek sem na blog. Začnu cestou, protože je nedílnou součástí dobrovolnické mise a vlastně prvním kontaktem s Tanzánií, navíc v případě autobusu nebo vlaku je to i aklimatizace na místní podmínky: Po třinácti hodinách v letadlech a na letištích jsme ve tři ráno,  nevyspalí a celkem vystrašení, vystoupili z odletové haly letiště v Dar es Salaamu. V kapse jsme po směně měli cca 1.5 milionu šilinků, chtělo se mi hrozně spát a kolem dokola nikdo nebyl, všechny obchody a stánky zavřené. Náladu nám zvedlo až svítání a černá břečka v letištní kantýně (v zemi, která pěstuje jednu z nejlepších káv na světě, bych čekal něco jiného než instantní kafe). Po krátkém smlouvání jsme vyrazili taxíkem z letiště na nádraží TAZARA (Tanzanian Zambian railroad administration). Po deseti minutách proplétání se šíleným povozem jsme se otočili zpět na letiště pro zapomenutý foťák (třikrát hurá, byl tam) a přiotrávení smradem z výfuků v kolonách vystoupili na nádraží. Na nádraží nás čekalo příjemné překvapení - Thank you Chris, great job - lístky do první třídy správně zarezervované na naše jména. Až později jsme se dozvěděli, jaký je problém se do první třídy dostat - pokud jedete ve smíšeném páru, je nutné si zaplatit celé kupé pro čtyři - jinak jsou lehátková kupé striktně nekoedukovaná. Tazara je před rekonstrukcí a z původních deseti lokomotiv dodaných Číňany někdy v 70. letech už prý zbývají jen dvě, vlak jede dvakrát do týdne, a tak bývá opravdu plný do posledního místa. Další africká klasika nás potkala vzápětí - vlak měl na odjezdu šest hodin zpoždění. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do blízkého obchoďáku nakoupit jídlo a pití do vlaku. Průvodce nám dělal student John, který si přivydělává řízením strýcova taxi.Raději jsme vyrazili pěšky a Johnovi slíbili, že se necháme svézt na zpáteční cestě do Daru. Cestou tam a zpět nás těsně minulo několik desítek aut, motorek, tříkolek a jiných roztodivných přibližovadel všeho druhu, které se za neustálého troubení a pokřikování proplétají mezi dírama v cestě, chodci a mezi sebou navzájem. Quality center mall připomíná hodně ušmudlanou brněnskou Vaňkovku a je snad ještě dražší, pro většinu místních astronomicky. Zpátky na nádraží jsme se rozložili v čekárně první třídy, kde nám pár hodin dělali společnost jen vrabci hnízdící v klimatizaci. Jak se blížil večer, čekárna první třídy i celé nádraží se začalo pomalu plnit. Do kupé jsme přibrali Rhese a Claire, švédsko - britský pár, který nesehnal lístky do první třídy a měl s námi společnou cestu až na naši konečnou do Mbey. Spolu s dalšími Brity Andym a Katie a Švýcarkou Emily jsme v družném rozhovoru podpořeném trochou slivovice a místním pivem Kilimanjaro propašovaným v pytlíku z nádražního stánku ( byl ramadán) strávili zbývající čas do plánovaného odjezdu vlaku. Samotný nástup do vlaku byl značně dobrodružný a nebýt ve skupině, asi by nás dost vyděsil. Hodinu před odjezdem, už za tmy, někdo zamknul hlavní vstup do nádražní haly a zhasnul. V hlavní hale to vypadalo jak v hororu, cca 1500 lidí potmě přešlapovalo, mumlalo a čekalo, až se otevřou zamřížované východy na nástupiště. V devět večer (odjezd podle jízdního řádu ve dvě odpoledne) se otevřely mříže na nástupiště a řeka lidí se vyvalila k vlaku a začla se potmě drát dovnitř všemi otvory včetně oken. První třída na konci vlaku byla více v klidu a podařilo se nám nastoupit a dotápat do našeho kupé. Za další půlhodinu se vlak za hrozivého skřípotu, bouchání, povrzávání a řinčení dal konečně do pohybu a stále v naprosté tmě vyrazil z nádraží. Další popis cesty trochu zkrátím, prostě Tazara je fajn pro dobrodružné povahy a pokud nepropadnete dírou v podlaze, nesežere vás záchodová příšera, nevypadnete z nezaskleného okna nebo vám vystrčenou hlavu neufikne náhle uvolněná ocelova roleta, a hlavně pokud vám nevadí mnohahodinové zpoždění, můžete si cestu parádně užít, obdivovat z okna výhledy na měnící se krajinu, nechat se jako správný muzungu tourist obrat při nakupování čehokoliv z oken vlaku ve stanicích, cvičit si v jídelním voze kiswahili nebo prostě jenom odpočívat. Do Mbey jsme dorazili o půlnoci s dvanáctihodinovým zpožděním a po krátké jízdě taxíkem jsme dorazili k Chrisovi domů, zafandili Německu proti Brazílii a druhý den ráno spolu s Michalem konečně vyrazili směr Mswiswi a Mahango. Příští post už bude k věci a budu se snažit maximálně věnovat naší části dobrovolnické práce - vyučování na Jakaya secondary school.


Po příjezdu trochu šok, hlavně se nenechat přejet..

Naštěstí potkáváme Johna.

  1st class lounge, noční můra? Ale ne, nebylo to tak hrozné:-)..

 Temno, ale je nás víc, nebudeme se bát (čeho vlastně) nic !

                                     no comment, měli si to vzít k srdci..

                                     Nevěříme místní vodě, tak doplňujeme tekutiny jinak.

 První třída je až vzadu, vlak dlouhý a tak jsme mimo.. žádné banány pro muzungu,,

 
                                               Pocta soudruhům z ČLR, pořád drží..

  Vlak je dloouhý

  Give me my money.. dostali bonbón

Cesta je dlouhá, jednomu z toho může snadno hrábnout

  Místní se neradi fotí, chápu, ale stejně mačkám spoušť..

  Některé vesnice prosperují..

  Jiné si zachovávají původní ráz

Trocha kýče na závěr..