Africké listy část 3., cestovní

Protože se nám (hlavně díky Chrisovi) podařilo také trochu cestovat, následujících pár vět bych chtěla věnovat našim výletům k Lake Nyasa (Malawi) a do NP Ruaha (pravé nefalšované safari, skoro jako ve Dvoře Králové)

První víkendový výlet byl k jezeru Malawi na Matema beach. Cesta vedla přes krásné zelené hory (tady bylo vidět, že Mahango je opravdu jedna z nejchudších oblastí v Tanzánii) plné banánových, čajových a kakaových plantáží.

Iveta a banánová plantáž

Čajovníky focené z auta

Cestou jsme se zastavili v horské vesnici, která je zapojená do projektu Škola škole a odkud pochází Donaldia. Celý víkend u Malawi byl naprostá pohoda, válení se u vody, šnorchlování. Vyzkoušeli jsme, že nezralé zelené banány na ohni nezachrání ani litr chili omáčky (která si jinak mimochodem hodí úplně ke všemu). Podle Chrisova očekávání (protože to prý všichni blázniví muzungu u Malavi dělají) jsme si ráno přivstali, abychom si mohli zaplavat v jezeře při východu slunce zpoza Livingston mountains - zážitek to byl úžasný. Voda v Malawi je průzračně čistá, teplá a neodolatelná, takže se nebojíme vlka nic, ani bilzharziozy :)

Východ slunce nad Livingston mountain, Malawi

Na zpáteční cestě jsme dostali lekci z afrického stolování a kuchyně - vyhládlí jsme zastavili ve městě Tukuyu v poměrně dobře vypadající restauraci. Že bude něco špatně nám mohlo být už jasné při objednávání pití - po 20 minutách nám servírka donesla Afrikafe (k tomuto kávovému zločinu se ještě vrátím!) a hrníčky, ale nějak zapomněla na vodu...po další půl hodině a po Chrisově intervenci nám byla dopřána i voda...problém nastal u jídla - na dotaz, co vegetariánského z menu můžou připravit, byla odpověď chipsy...takže OK, vegetariáni si dali chipsy, zbytek rýži a maso. Po hodině čekání uviděla Ivet zaměstnance kuchyně, kterak si to po africku (tedy závratnou rychlostí) šine do kuchyně s bramborama...a po další hodině bylo jídlo na cestě...pak už zbývalo pouze slabých 20 minut počkat na drobné a mohli jsme pokračovat do Mahanga...

Ještě se vrátím ke kávě - z pro mě nepochopitelných důvodů se v zemi, která pěstuje prvotřídní kávové boby, které exportuje do celého světa, pije pouze a jenom instantní Afrikafe. Sice je chuťově lepší, než naše instanthnusy, ale přeci jenom nic moc extra to není. Za celý pobyt se mi podařilo najít 3x dobrou kávu - u Malawi, v Iringa v Neema craft cafe a dnes na kávové plantáži nad Mbeya, kde jsem taky ukořistila celý pytel bobů. 

Druhý víkend jsme se vypravili do národního parku Ruaha na safari. Cestou jsme projížděli krásné horské město Iringa, které bylo postaveno Němci za koloniální éry jako opevnění proti bojovnému kmeni Hehe. Město má tedy poněkud evropštější architekturu, než zbytek Tanzánie. Samotná cesta do Ruahy byla dobrodružná, hlavně díky stavu silnice (rozuměj prašné cesty), která z nepochopitelných důvodů vypadala jako vlnitý plech - spousta drobných vlnek rychle za sebou, což našim tlumičům (jak automobilovým, tak osobním) nedělalo příliš dobře. Plánovaný nocleh v parku nevyšel, protože bandas byly ve vrcholné turistické sezóně plné. Příště přibalíme stan! Vše bylo super boží eňo ňůňo, přesně jak v National Geographic :), člověk by řekl, že až skoro kýčovité - zebry měly přesně tolik pruhů, aby vypadaly dokonale, lvi byli správně ospalí a neteční, sloni flegmatičtí, opice přidrzlé a hroši majestátní. 

Nejfotogeničtější zvíře - žirafa:)

...a druhé nejfotogeničtější zvíře - Vlasta :)

Člověka až zamrazilo...a taky mě mrzela představa, že kluci tyto zvířata nikdy neviděli, i když to není tak dávno, co se všechno prohánělo všude možně po celé Africe. Alespoň jsme jim vše nafotili a pak o všem povykládali. Stejně by by ale bylo hezké pro ně jednou v budoucnu takovýto výlet uspořádat (= nenásilná pobídka pro případné sponzory).

Na zpáteční cestě nás čekalo ještě malé dobrodružství a sice oprava Chrisova auta. Technicky zdatnější jedinci (=Vlastík) by asi mohli celou situaci popsat odborně, já jen vím, že díky špatné cestě se v motoru přepálil (nebo přesekl) nějaký drátek. Výsledkem bylo, že auto škytlo, bliklo a pak už nic...začalo se stmívat, byli jsme někde na půl cesty mezi Ruahou a Iringou, uprostřed ničeho. Na(ne)štěstí se kolem auta začali sbíhat ochotní vesničané a náhodní kolemjdoucí, každý ochotný a připravený dát ruku k dílu. V jednu chvíli se jich nad motorem sklánělo 12...Přestože Vlastík s Chrisem pokusnou metodou vyloučili poruchu na jedné baterce a tedy logicky správně usoudili, že porucha bude u baterky druhé (ano, pro mě velké překvapení, že existujé auta se 2 bateriemi), ochotní pomahači a jeden fundi neustávali v rozebírání pojistek fungující baterky, až se jim ji podařilo inaktivovat a následně i zkratovat. Když to zkrátím, tak cca po 2 hodinách, které muzungu Vlasta strávil přesvědčováním a následným zandáváním pojistek zpátky do pojistkové skříně, se podařilo na druhé straně motoru najít chybný drát, po africku ho spravit a nastartovat...

Tady to vypadá ještě slibně...

...tady už méně...

a další zprávy už budou opět z Mahanga a sirotčince.

Africké listy - část 2. gastronomická

Africké listy - část 2., gastronomická
UPOZORNĚNÍ: Obsah této části blogu je nevhodný pro vegetariány, vegany a zarputilé ochránce zvířat :)
Na úvod jdna dobrá až výborná zpráva - bibi Veronika neodchází - třikrát huráá. Jednalo se o informační šum, potřebuje si vzít pouze pár dní volno na oslavu svého synovce. Takže děti o babičku nepřijdou.

Příprava marinády

Pomocníci - rošťáci

Jinak jak už psal Michal, rozhodli jsme se uspořádat pro děti českou grilovačku na africký způsob. Jenom se nejednalo o ovci, ale o kozu (opět informační šum) :) Nehledejte v tom prosím nic barbarského, jiné maso na gril tu k sehnání není, v muslimském Mahangu  vepříci prostě nejsou...Nutno podotknout, že všechna zvířata v Mahangu a okolí (a podle toho, co jsme měli možnost vidět i ochutnat, tak i jinde) je značně vysportovaná a pro evropské zuby těžko požvýkatelná.
Za Blančiných hlasitých protestů jsme vše pečlivě naplánovali a z grilovačky nakonec byla i rozlučková párty pro Michala. Chacha sehnal živou kozu, na úterý byla naplánovaná zabíjačka, na středu pak barbecue. Kluci pomáhaji už při přípravě marinády, nicméně jak se den chýlil ke konci, my Evropani jsme začali být poněkud nervozní, kdy že začne už samotná porážka. Klasicky po africku bylo na všehno dost času. Pak se ale už k práci dostal vrchní řezník Joseph spolu se zástupcem Ajubu a bandou pomocníku a naprosto rychlým, čistým a "humáním" způsobem kozu porazili. Celá porážka probíhala v rozestavěném holčičím sirotčinci, takže po vzoru pohanských obětin i tady byla prolita krev nevinného zviřete a posvěcena další stavba. Během 1,5 hodiny měli kluci hotovo, naporcováno a uklizeno.

Kluci zaujatí prací

Kozenka už visí

Vše probíhalo v pořádku a k naší (tedy mojí, Michalově a Vlastíkově, holky vegetariánky se šly schovat někam hodně daleko) spokojenosti až do chvíle, kdy Joseph začal maso "zprcovávat" po africku mačetou na fašírku - to jsme pak už zasáhli, maso odebrali a naložili do česneku, soli a něčeho jako kari koření a nechali jsme uložit do druhého dne. Kluci z kozy snad kromě kůže zpravovali úplně vše - krev a vnitřnosti použili na obdobu našeho jelita, hlavu a nožičky s kopýtky pak opálili v troubě a dál zpracovali do nějaké šílené polévky se zelenými banány (nikdo neměl odvahu ochutnat).

Už je téměř hotovo

Romantický západ slunce...

Ve středu jsme pak nachystali oheň, kluci měli od sestry Epifanie povolený dřívější příchod ze školy, ale protože v Africe opravdu vše trvá cca 3krát déle, než normálně, začali jsme grilovat až se soumrakem. Kluci se pořádně umyli a nastrojili na party a vše vypuklo. Ti z vás, kteří dočetli až sem a mají pocit zhnusení kultivovaného člověka  nad takovýmto barbarstvím, přála bych vám vidět to nefalšované nadšení a skoro obžerství, co kluci (i holky) předvedli. Jen a jen kvůli těm jejich bříškům to mělo smysl...Abych ocitovala klasika pana Svěráka - oni nepapali, oni se nacpávali...a jak! Tolik masa najednou asi ještě ani neviděli. Je to možná klišé, ale bylo to až dojemné...
Evropani (Blanka se šla znovu schovat do Mahanga) maso trochu ochutnali a pak přenechali dětem - bylo chutné, ale tuhé a nešlo požvýkat. Naštěstí to dětem vůbec nevadilo, dávali si opakovaně nášup (i Bibi a sestra Epifanie), až měli břicha jak bubny (přirovnání bříška jak bubínky se v tomto případě opravdu nehodí). Specielně James byl jak kyselina a při následovném programu stál jak starosta s vyvaleným pupkem a usínal ve stoje (bohužel nemáme foto).

A večírek může začít...

A pak už se jen tančilo, řečnilo, děkovalo, loučilo...za sebe můžu říct povedený večer :)

Post I. - Cesta

Po vstřebání prvních dojmů cítím, že je nejvyšší čas napsat první příspěvek sem na blog. Začnu cestou, protože je nedílnou součástí dobrovolnické mise a vlastně prvním kontaktem s Tanzánií, navíc v případě autobusu nebo vlaku je to i aklimatizace na místní podmínky: Po třinácti hodinách v letadlech a na letištích jsme ve tři ráno,  nevyspalí a celkem vystrašení, vystoupili z odletové haly letiště v Dar es Salaamu. V kapse jsme po směně měli cca 1.5 milionu šilinků, chtělo se mi hrozně spát a kolem dokola nikdo nebyl, všechny obchody a stánky zavřené. Náladu nám zvedlo až svítání a černá břečka v letištní kantýně (v zemi, která pěstuje jednu z nejlepších káv na světě, bych čekal něco jiného než instantní kafe). Po krátkém smlouvání jsme vyrazili taxíkem z letiště na nádraží TAZARA (Tanzanian Zambian railroad administration). Po deseti minutách proplétání se šíleným povozem jsme se otočili zpět na letiště pro zapomenutý foťák (třikrát hurá, byl tam) a přiotrávení smradem z výfuků v kolonách vystoupili na nádraží. Na nádraží nás čekalo příjemné překvapení - Thank you Chris, great job - lístky do první třídy správně zarezervované na naše jména. Až později jsme se dozvěděli, jaký je problém se do první třídy dostat - pokud jedete ve smíšeném páru, je nutné si zaplatit celé kupé pro čtyři - jinak jsou lehátková kupé striktně nekoedukovaná. Tazara je před rekonstrukcí a z původních deseti lokomotiv dodaných Číňany někdy v 70. letech už prý zbývají jen dvě, vlak jede dvakrát do týdne, a tak bývá opravdu plný do posledního místa. Další africká klasika nás potkala vzápětí - vlak měl na odjezdu šest hodin zpoždění. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do blízkého obchoďáku nakoupit jídlo a pití do vlaku. Průvodce nám dělal student John, který si přivydělává řízením strýcova taxi.Raději jsme vyrazili pěšky a Johnovi slíbili, že se necháme svézt na zpáteční cestě do Daru. Cestou tam a zpět nás těsně minulo několik desítek aut, motorek, tříkolek a jiných roztodivných přibližovadel všeho druhu, které se za neustálého troubení a pokřikování proplétají mezi dírama v cestě, chodci a mezi sebou navzájem. Quality center mall připomíná hodně ušmudlanou brněnskou Vaňkovku a je snad ještě dražší, pro většinu místních astronomicky. Zpátky na nádraží jsme se rozložili v čekárně první třídy, kde nám pár hodin dělali společnost jen vrabci hnízdící v klimatizaci. Jak se blížil večer, čekárna první třídy i celé nádraží se začalo pomalu plnit. Do kupé jsme přibrali Rhese a Claire, švédsko - britský pár, který nesehnal lístky do první třídy a měl s námi společnou cestu až na naši konečnou do Mbey. Spolu s dalšími Brity Andym a Katie a Švýcarkou Emily jsme v družném rozhovoru podpořeném trochou slivovice a místním pivem Kilimanjaro propašovaným v pytlíku z nádražního stánku ( byl ramadán) strávili zbývající čas do plánovaného odjezdu vlaku. Samotný nástup do vlaku byl značně dobrodružný a nebýt ve skupině, asi by nás dost vyděsil. Hodinu před odjezdem, už za tmy, někdo zamknul hlavní vstup do nádražní haly a zhasnul. V hlavní hale to vypadalo jak v hororu, cca 1500 lidí potmě přešlapovalo, mumlalo a čekalo, až se otevřou zamřížované východy na nástupiště. V devět večer (odjezd podle jízdního řádu ve dvě odpoledne) se otevřely mříže na nástupiště a řeka lidí se vyvalila k vlaku a začla se potmě drát dovnitř všemi otvory včetně oken. První třída na konci vlaku byla více v klidu a podařilo se nám nastoupit a dotápat do našeho kupé. Za další půlhodinu se vlak za hrozivého skřípotu, bouchání, povrzávání a řinčení dal konečně do pohybu a stále v naprosté tmě vyrazil z nádraží. Další popis cesty trochu zkrátím, prostě Tazara je fajn pro dobrodružné povahy a pokud nepropadnete dírou v podlaze, nesežere vás záchodová příšera, nevypadnete z nezaskleného okna nebo vám vystrčenou hlavu neufikne náhle uvolněná ocelova roleta, a hlavně pokud vám nevadí mnohahodinové zpoždění, můžete si cestu parádně užít, obdivovat z okna výhledy na měnící se krajinu, nechat se jako správný muzungu tourist obrat při nakupování čehokoliv z oken vlaku ve stanicích, cvičit si v jídelním voze kiswahili nebo prostě jenom odpočívat. Do Mbey jsme dorazili o půlnoci s dvanáctihodinovým zpožděním a po krátké jízdě taxíkem jsme dorazili k Chrisovi domů, zafandili Německu proti Brazílii a druhý den ráno spolu s Michalem konečně vyrazili směr Mswiswi a Mahango. Příští post už bude k věci a budu se snažit maximálně věnovat naší části dobrovolnické práce - vyučování na Jakaya secondary school.


Po příjezdu trochu šok, hlavně se nenechat přejet..

Naštěstí potkáváme Johna.

  1st class lounge, noční můra? Ale ne, nebylo to tak hrozné:-)..

 Temno, ale je nás víc, nebudeme se bát (čeho vlastně) nic !

                                     no comment, měli si to vzít k srdci..

                                     Nevěříme místní vodě, tak doplňujeme tekutiny jinak.

 První třída je až vzadu, vlak dlouhý a tak jsme mimo.. žádné banány pro muzungu,,

 
                                               Pocta soudruhům z ČLR, pořád drží..

  Vlak je dloouhý

  Give me my money.. dostali bonbón

Cesta je dlouhá, jednomu z toho může snadno hrábnout

  Místní se neradi fotí, chápu, ale stejně mačkám spoušť..

  Některé vesnice prosperují..

  Jiné si zachovávají původní ráz

Trocha kýče na závěr..

Africké listy - část 1. Poměry v místní škole Jakaya, kde krátkodobě pusobíme, už jsou a nebo v nejbližší době budou popsány jinde. Takže já bych se pokusila pouze na doplnění shrnout pár svých dojmů z prvního týdne v Mahangu (Kanjunjumele) a Mswiswi. Když jsme doma říkali rodině a známým, kam jedeme, reakce byly veskrze dvojí: 1)To je super/to se máte/závidím 2) To je hrůza/vy se nebojíte? Co tam budete dělat! (pravda, tato část byla k slyšení hlavně od starostlivějších členů rodiny. Po vysvětlení účelu a důvodu naší cesty se pak většinou všem vybavily obrázky krásných ušmudlaných hladových dětí a tak se pokývalo hlavami - Tak teda jeďte, když je to pro dobrou věc. Protože jsme oba už pracující lid a jako zaměstnanci nemáme moc prostoru s dovolenou, program našeho působení je tedy jiný, než u ostatních dobrovolníků, kteří sem jezdí, a je i přizpůsobený našemu krátkému pobytu (3,5 týdne). Odjeli jsme vybaveni informacemi od BezMámy, z blogů, diskuzních fór, Lonely planet,etc. a po příletu na nás čekalo několik šoků.
 Šok první (nepřekvapivý) - Afrika je nádherná
- nádherně špinavá, zasypaná odpadky, které tvoří surrealistické obrazy spolu s kýčovitě neskutečný západem slunce plným barev a dlouhých stínů. Barevnost zdejší krajiny a lidí (čím lesklejší košile nebo oblek, tím lepší) je v kontrastu s vyprahlou půdou a všudypřítomným prachem typickými pro zdejší zimu. Prach je obecně náš nejlepší kamarád tady, protože je s námi v dobrém i zlem, od rána do večera, lepí se na vyprané oblečení, obaluje čistě umyté nohy, vrže mezi zuby a působí jako skvělý odmašťovač vlasů (zbytečné kupovat si suchý šampon ve spreji). Pro kluky pak prach působí jako desinfekční zásyp (to když si James předčasně sundal obvaz z palce a obalil ruku ve špíně) i jako fotbalové hřiště. Při víkendovém výletu k jezeru Nyasa jsme však projížděli přes hory, které jsou i v zimním období plné vegetace, takže jsme měli možnost poznat, že Afrika je krásná i zelená.

Šok druhý (klišé) - Děti
- asi největší africké klišé - tedy roztomilé děli pobíhající v prachu, nad kterými se srdce ustrne - je na každém kroku. Dětí je všude jako smetí (myšleno doslova), je vidět, že věková pyramida má v Africe hodně širokou základnu. Ano, jsou nádherné...jsou také trochu jiné, než Evropské děti. Nebrečí, anebo jen velmi málo - ani v přeplněné dala dala (mikrobus přepravuvíjí cca o 300% více pasažérů, než má sedadel), když jsou posílány jiným lidem nad hlavou na volný klín, ani když se batolí kolem chatrčí, ani když pracují Jsou také (alespoň podle mých prvotních dojmů) bezprostřednější a přímočařejší. Kluci v sirotčinci jsou ohromní - samostatně fungujující jednotka, která má samoregulační schopnost (to když Ajubu přetahne někoho z mladších, když nechtějí pomáhat, nebo pracovat). Je vidět, že sestra Epifanie to s nimi očividně umí a v sirotčinci vládne jistou rukou. A kluci jsou moc šikovní, pomáhají, starají se a to i díky tomu (alespoň doufám), že si uvědomují, jaké tady mají zázemí. Sestry a BezMámy tu vytvořilo takovou malou oázu, na místní poměry luxusní (se solárně napájenými světly a vodou). Abu funguje jako spolehlivý překladatel (bohužel moje (ne)znalost swahilštiny je velmi omezující). Kluci mají opravdu nabitý den, po příchodu ze školy mají hodně povinností, takže se s nimi často potkáváme až u večeře, což je škoda.

Šok třetí (čekaný) - Africký způsob řešení všeho aneb pokrok nezastavíš nikde
- ne, že bychom to nečekali, ale průměrný Evropan se prostě nepřestává divit nad roztodivnými udělátky, vylepšovátky, jak se vyhnout pořádnému řešení, stavění, atd. Proč nenechat hosty v restauraci čekat 3 hodiny na jídlo, nebo jim donést objednanou kávu bez vody. Snad jediné dveře nejsou pravoúhlé, snad jediný dům pořádně postavený. Když se mi bortí zeď, podepřu to klackem, přivážu provázkem...Nicméně západní svět a jeho vymoženosti (bohužel) dorazily i sem - chýše z vepřovic a na ní satelit není nic překvapujícího, honák krav s mobilem u ucha také ne...také kluci, jakmile se dostanou k telefonu, okamžitě intuitivně ví, co a jak.
Šok čtrvtý (pro dnes podlední) - Střední škola
- hlavní popis našeho působení ve škole se určitě objeví jinde od Blanky nebo Vlastíka. Zde pouze pár "drobných" překvapení, které na nás čekaly. Doma jsme si chystali projekty, které budeme chtít dětem ukázat (African first aid, zpracování odpadu, zakládání kompostu, pasterizaci, etc.), abychom přijeli a zjistili, že máme prostě učit podle zdejších sylabů (na což jsem se v požadované biologii a chemii opravdu necítila), učitelé se na možné volno obzvláště těšili. Děti jsou znalostmi na úrovni horší střední školy u nás, nic hrozného, ale angličtinou na úrovni nižší základky. Což je obzvlášť tristní, když na všech středních školách v Tanzánii probíhá vyučování pouze vede angličtině (v reálu se se situací, když děti nerozumí, vyrovnají tak, že prostě přejdou do swahilštiny). Děcka memorují a bohužel nejsou asi vůbec zvyklé reagovat na mluvené slovo.
Každopádně příjemně mě překvapilo, že téma AIDS tu není tabu a naopak se tomu věnují nejen v biologii, ale také v hodinách angličtiny. Blanka si také zažila výživnou ukázku Co zlého (popřípadě možná i dobrého) nám přinesla kolonizace (ve stylu Monty Python's Life of Brian). Každopádně z probírané první pomoci mě prozatím nejvíc pobavil jeden klučina ve čtvrťáku, který se strachoval, jak se mají resucitovat ženy, když jim zavazí ňadra - takže normální maturant jako v ČR. Příště více (např. pro kolegy farmaceuty návštěva místní lékárny), každopádně už teď mě mrzí, že jsme tu jen tak nakrátko...

Zhýčkaná Evropanka v Africe se stala učitelkou (II) - Blanka

Musím říct, že po více než třech týdnech v Africe, se tady cítím daleko líp. Přirozeněji, míň vyděšená a nějak tak srovnanější s tím, jak to tady je a jak málo věci můžu změnit. Jestli je nějaké místo, které donutí člověka si uvědomit to, jak málo sám zmůže, to je tohle. Po všech těch teoriích z university o rozvojovém světě a zlepšení podmínek pro všechny a podobně, je to veliké vystřízlivění. Ale to je taky částečně i důvod, proč jsem sem jela. Jsem ale rozhodnutá nenechat se odradit ničím a hlavně ve škole, jako nová místní učitelka angličtiny, udělat co bude v mých silách.

První zážitky s učitelování na místní střední škole – Jakaya – jsou zajímavé.

Celý ten proces toho, abychom mohli jít učit byl neskutečně dlouhý. Bylo dohodnuto ještě před naším přijezdem, že budeme tři učitelé – já na angličtinu, Vlasta na fyziku a matematiku a Zuzka na bilogii a první pomoc. Ještě než ti dva ale přijeli jsem na školu šla dvakrát, na schůzku s ředitelem a domluvit se na dalším postupu. I přesto ale, když jsme se dostavili na místo všichni tři, jsme měli další dvě hodiny organizačních schůzek, plánování a dalších organizačních věcí. Nakonec realita vypadala trošku jinak než naše představy (což mě už ani tak moc nepřekvapilo).

Přidělili nám dva nejvyšší ročníky – třídy III.A, III.B a IV.A, které mají být těmi nejlepšími studenty, protože už prošli přezkoušením na konci druhého ročníku. Já jsem s jejich učitely angličtiny (Leah a Ngovome) velice spokojená, jsou to oba milí lidé a dělají co můžou, na místní podmínky. Pro výuku totiž nejsou žádné materiály, které by se dávaly studentům. Nemají učebnice, vytištěné materiály, knihy, nic. Proto naprostá část zůstává na učiteli. Někteří to pojali tak, že vezmou jednu knihu, z té opíšou prakticky celé definice a příklady na tabuli (klasika – křída, suchá houba) a studenti si to slovo od slova napíšou (takhle jsem třeba viděla hodinu geografie o základech práce se s statistickými daty).

Teoreticky oni ti studenti mají poměrně vysokou úroveň učiva. Vlasta se Zuzkou byli v šoku co probírali v biologii a chemii. Prý to byla klasická středoškolská chemie. Že je to na místě bez elektřiny a vody, v budově bez oken, projektoru, videa nebo jídelny pro studenty, asi nehraje roli. Co je ale veliká škoda je to, že i přes tyto znalosti, které jsou dětem dány, mají jen velice omezené schopnosti v jejich vyjadřování. Nejsou schopny ani vysvětlit a popsat základní věci, jako je pes, rodina nebo strom. Nejsou vedeny k tomu samostatně myšlet, vyjadřovat se jinak než je to uvedeno v učebnici:

například když jsme hráli hru právě na to vysvětlování slov tak aby to ostatní pochopili nám studenti řekli, že:

hlava, to je centrální orgán, ve kterém se soustředí veškeré myšlení a nervové centra v těle...

strom, že to je věc, bez které by veškerý život na tomto světě přestal existovat z důvodu nedostatku kyslíku...

pes, že to je užitečné zvířectvo, které se pohybuje v okolí lidských obydlí a slouží k jejich obraně...

V dalších aktivitách, hrách a cvičení se mi to jen potvrdilo – slovní zásoba tam je ohromná (například na úkol „Vymysli co nejvíce slov na písmeno D“ jsem dostala ke třiceti slovům, i jako development, deforestation, decompostation, doubtful, distance, digital nebo discipline). To jsou prostě jasně poučky a slova, které se učí v jiných předmětech, ale pokud jim řekneme, ať třeba spočítají kolik má pes nohou nebo kde je hlava a co na ní nosíš, tak jsou úplně ztracené.
Další hlavní věc, na kterou se budeme soustředit je výslovnost. Bohužel mají jen místní učitele, jejichž výslovnost je někdy opravdu velice africká (pokud nemluví přímo ve svahilštině, a to i v anglických předmětech). A tak studentům už teď často není rozumět.

špehuju kolegy - Vlastu se Zuzkou :)

na cestě do školy - prach a kolo :D

Jinak život v Mahangu je poklidný, občas se stane nějaká mimořádná událost, jako výpadek elektřiny (na těch místech, kde vůbec nějaká byla) nebo naražený a zanícený palec (kluci ze sirotčince hráli fotbal), ale všechno se vyřeší a jedeme dál.

Místní si nás pořád velice váží a hlavně sestra Ephifanie je moc milá, pomáhá nám a bere nás na různé pochůzky. Byli jsme u její staré známé, Anny, v Igurusi, která se málem rozplakala, protože pro nás neměla přichystané pohoštění. Tak se pak cítila tak nedobře, že nás poslala pryč, šly jsme všechny nakoupit a ona mezitím uvařila celou hostinu, nakoupila limonády Mirindu a Pepsi (aka nejvyšší projev úcty k hostům) a po obědě jsme ještě dostaly dárek. Typickou místní látku, kterou tady nosí ženy ovázanou různě kolem těla. Je neskutečně příjemná na dotek, v horku chrání před sluncem a v chladnu zahřeje. Já s ní dneska i spala místo deky, je moje nejoblíbenější věc tady zatím. Asi si koupím ještě minimálně jednu další. Nevěřila bych, jak je to praktická věc.

10 věcí, co jsem poprvé viděla až tady:

1. JAK SE DĚLÁ VĚTRNÝ VÍR
2. BÍLÉHO ČERNOCHA
   

   
3. ČERNÉHO JEŽÍŠE
   

   
4. ŽE MI NĚKDO ŘEKNE „MILUJU TĚ“ JENOM NA ZÁKLADĚ BARVY PLETI
5. OSTATKY SLONÍCH ZUBŮ
6. MILITANTSKÝ NÁSTUP STUDENTŮ PŘED ZAČÁTKEM VYUČOVÁNÍ
7. JAK UDĚLAT OHŘÍVÁRNU VODY Z PET FLAŠKY, PLECHOVKY A KOUSKU ALOBALU
8. PROJEVOVÁNÍ NEJVYŠŠÍ ÚCTY NABÍDKOU PŘESLAZENÉ COCA-COLY, PEPSI, MIRINDY NEBO 7-UP

9. ČAJOVÉ, KAKAOVÉ, KÁVOVÉ I BANÁNOVÉ PLANTÁŽE: VŠECHNY V JEDNOM REGIONU

 10. ŽE SLOVO DÁLNICE NEZARUČUJE BETONOVOU SILNICI A I HLAVNÍ TAHY MŮŽOU BÝT JENOM PRAŠNÉ KAMENITÉ CESTY V KOPCÍCH


Po nějaké době coby pracující učitelé (a znavení nekonečným suchem - viz fotky dole - a prachem a pískem) jsme se rozhodli vyrazit i na výlety a prozkoumat krásnou krajinu východní Afriky, takže příští post bude už méně pracovní a více cestovní :) jezero, safari, zážitky z více turistické Tanzanie a podobně...

prach vsude..