Africké listy část 3., cestovní

Protože se nám (hlavně díky Chrisovi) podařilo také trochu cestovat, následujících pár vět bych chtěla věnovat našim výletům k Lake Nyasa (Malawi) a do NP Ruaha (pravé nefalšované safari, skoro jako ve Dvoře Králové)

První víkendový výlet byl k jezeru Malawi na Matema beach. Cesta vedla přes krásné zelené hory (tady bylo vidět, že Mahango je opravdu jedna z nejchudších oblastí v Tanzánii) plné banánových, čajových a kakaových plantáží.

Iveta a banánová plantáž

Čajovníky focené z auta

Cestou jsme se zastavili v horské vesnici, která je zapojená do projektu Škola škole a odkud pochází Donaldia. Celý víkend u Malawi byl naprostá pohoda, válení se u vody, šnorchlování. Vyzkoušeli jsme, že nezralé zelené banány na ohni nezachrání ani litr chili omáčky (která si jinak mimochodem hodí úplně ke všemu). Podle Chrisova očekávání (protože to prý všichni blázniví muzungu u Malavi dělají) jsme si ráno přivstali, abychom si mohli zaplavat v jezeře při východu slunce zpoza Livingston mountains - zážitek to byl úžasný. Voda v Malawi je průzračně čistá, teplá a neodolatelná, takže se nebojíme vlka nic, ani bilzharziozy :)

Východ slunce nad Livingston mountain, Malawi

Na zpáteční cestě jsme dostali lekci z afrického stolování a kuchyně - vyhládlí jsme zastavili ve městě Tukuyu v poměrně dobře vypadající restauraci. Že bude něco špatně nám mohlo být už jasné při objednávání pití - po 20 minutách nám servírka donesla Afrikafe (k tomuto kávovému zločinu se ještě vrátím!) a hrníčky, ale nějak zapomněla na vodu...po další půl hodině a po Chrisově intervenci nám byla dopřána i voda...problém nastal u jídla - na dotaz, co vegetariánského z menu můžou připravit, byla odpověď chipsy...takže OK, vegetariáni si dali chipsy, zbytek rýži a maso. Po hodině čekání uviděla Ivet zaměstnance kuchyně, kterak si to po africku (tedy závratnou rychlostí) šine do kuchyně s bramborama...a po další hodině bylo jídlo na cestě...pak už zbývalo pouze slabých 20 minut počkat na drobné a mohli jsme pokračovat do Mahanga...

Ještě se vrátím ke kávě - z pro mě nepochopitelných důvodů se v zemi, která pěstuje prvotřídní kávové boby, které exportuje do celého světa, pije pouze a jenom instantní Afrikafe. Sice je chuťově lepší, než naše instanthnusy, ale přeci jenom nic moc extra to není. Za celý pobyt se mi podařilo najít 3x dobrou kávu - u Malawi, v Iringa v Neema craft cafe a dnes na kávové plantáži nad Mbeya, kde jsem taky ukořistila celý pytel bobů. 

Druhý víkend jsme se vypravili do národního parku Ruaha na safari. Cestou jsme projížděli krásné horské město Iringa, které bylo postaveno Němci za koloniální éry jako opevnění proti bojovnému kmeni Hehe. Město má tedy poněkud evropštější architekturu, než zbytek Tanzánie. Samotná cesta do Ruahy byla dobrodružná, hlavně díky stavu silnice (rozuměj prašné cesty), která z nepochopitelných důvodů vypadala jako vlnitý plech - spousta drobných vlnek rychle za sebou, což našim tlumičům (jak automobilovým, tak osobním) nedělalo příliš dobře. Plánovaný nocleh v parku nevyšel, protože bandas byly ve vrcholné turistické sezóně plné. Příště přibalíme stan! Vše bylo super boží eňo ňůňo, přesně jak v National Geographic :), člověk by řekl, že až skoro kýčovité - zebry měly přesně tolik pruhů, aby vypadaly dokonale, lvi byli správně ospalí a neteční, sloni flegmatičtí, opice přidrzlé a hroši majestátní. 

Nejfotogeničtější zvíře - žirafa:)

...a druhé nejfotogeničtější zvíře - Vlasta :)

Člověka až zamrazilo...a taky mě mrzela představa, že kluci tyto zvířata nikdy neviděli, i když to není tak dávno, co se všechno prohánělo všude možně po celé Africe. Alespoň jsme jim vše nafotili a pak o všem povykládali. Stejně by by ale bylo hezké pro ně jednou v budoucnu takovýto výlet uspořádat (= nenásilná pobídka pro případné sponzory).

Na zpáteční cestě nás čekalo ještě malé dobrodružství a sice oprava Chrisova auta. Technicky zdatnější jedinci (=Vlastík) by asi mohli celou situaci popsat odborně, já jen vím, že díky špatné cestě se v motoru přepálil (nebo přesekl) nějaký drátek. Výsledkem bylo, že auto škytlo, bliklo a pak už nic...začalo se stmívat, byli jsme někde na půl cesty mezi Ruahou a Iringou, uprostřed ničeho. Na(ne)štěstí se kolem auta začali sbíhat ochotní vesničané a náhodní kolemjdoucí, každý ochotný a připravený dát ruku k dílu. V jednu chvíli se jich nad motorem sklánělo 12...Přestože Vlastík s Chrisem pokusnou metodou vyloučili poruchu na jedné baterce a tedy logicky správně usoudili, že porucha bude u baterky druhé (ano, pro mě velké překvapení, že existujé auta se 2 bateriemi), ochotní pomahači a jeden fundi neustávali v rozebírání pojistek fungující baterky, až se jim ji podařilo inaktivovat a následně i zkratovat. Když to zkrátím, tak cca po 2 hodinách, které muzungu Vlasta strávil přesvědčováním a následným zandáváním pojistek zpátky do pojistkové skříně, se podařilo na druhé straně motoru najít chybný drát, po africku ho spravit a nastartovat...

Tady to vypadá ještě slibně...

...tady už méně...

a další zprávy už budou opět z Mahanga a sirotčince.

Africké listy - část 2. gastronomická

Africké listy - část 2., gastronomická
UPOZORNĚNÍ: Obsah této části blogu je nevhodný pro vegetariány, vegany a zarputilé ochránce zvířat :)
Na úvod jdna dobrá až výborná zpráva - bibi Veronika neodchází - třikrát huráá. Jednalo se o informační šum, potřebuje si vzít pouze pár dní volno na oslavu svého synovce. Takže děti o babičku nepřijdou.

Příprava marinády

Pomocníci - rošťáci

Jinak jak už psal Michal, rozhodli jsme se uspořádat pro děti českou grilovačku na africký způsob. Jenom se nejednalo o ovci, ale o kozu (opět informační šum) :) Nehledejte v tom prosím nic barbarského, jiné maso na gril tu k sehnání není, v muslimském Mahangu  vepříci prostě nejsou...Nutno podotknout, že všechna zvířata v Mahangu a okolí (a podle toho, co jsme měli možnost vidět i ochutnat, tak i jinde) je značně vysportovaná a pro evropské zuby těžko požvýkatelná.
Za Blančiných hlasitých protestů jsme vše pečlivě naplánovali a z grilovačky nakonec byla i rozlučková párty pro Michala. Chacha sehnal živou kozu, na úterý byla naplánovaná zabíjačka, na středu pak barbecue. Kluci pomáhaji už při přípravě marinády, nicméně jak se den chýlil ke konci, my Evropani jsme začali být poněkud nervozní, kdy že začne už samotná porážka. Klasicky po africku bylo na všehno dost času. Pak se ale už k práci dostal vrchní řezník Joseph spolu se zástupcem Ajubu a bandou pomocníku a naprosto rychlým, čistým a "humáním" způsobem kozu porazili. Celá porážka probíhala v rozestavěném holčičím sirotčinci, takže po vzoru pohanských obětin i tady byla prolita krev nevinného zviřete a posvěcena další stavba. Během 1,5 hodiny měli kluci hotovo, naporcováno a uklizeno.

Kluci zaujatí prací

Kozenka už visí

Vše probíhalo v pořádku a k naší (tedy mojí, Michalově a Vlastíkově, holky vegetariánky se šly schovat někam hodně daleko) spokojenosti až do chvíle, kdy Joseph začal maso "zprcovávat" po africku mačetou na fašírku - to jsme pak už zasáhli, maso odebrali a naložili do česneku, soli a něčeho jako kari koření a nechali jsme uložit do druhého dne. Kluci z kozy snad kromě kůže zpravovali úplně vše - krev a vnitřnosti použili na obdobu našeho jelita, hlavu a nožičky s kopýtky pak opálili v troubě a dál zpracovali do nějaké šílené polévky se zelenými banány (nikdo neměl odvahu ochutnat).

Už je téměř hotovo

Romantický západ slunce...

Ve středu jsme pak nachystali oheň, kluci měli od sestry Epifanie povolený dřívější příchod ze školy, ale protože v Africe opravdu vše trvá cca 3krát déle, než normálně, začali jsme grilovat až se soumrakem. Kluci se pořádně umyli a nastrojili na party a vše vypuklo. Ti z vás, kteří dočetli až sem a mají pocit zhnusení kultivovaného člověka  nad takovýmto barbarstvím, přála bych vám vidět to nefalšované nadšení a skoro obžerství, co kluci (i holky) předvedli. Jen a jen kvůli těm jejich bříškům to mělo smysl...Abych ocitovala klasika pana Svěráka - oni nepapali, oni se nacpávali...a jak! Tolik masa najednou asi ještě ani neviděli. Je to možná klišé, ale bylo to až dojemné...
Evropani (Blanka se šla znovu schovat do Mahanga) maso trochu ochutnali a pak přenechali dětem - bylo chutné, ale tuhé a nešlo požvýkat. Naštěstí to dětem vůbec nevadilo, dávali si opakovaně nášup (i Bibi a sestra Epifanie), až měli břicha jak bubny (přirovnání bříška jak bubínky se v tomto případě opravdu nehodí). Specielně James byl jak kyselina a při následovném programu stál jak starosta s vyvaleným pupkem a usínal ve stoje (bohužel nemáme foto).

A večírek může začít...

A pak už se jen tančilo, řečnilo, děkovalo, loučilo...za sebe můžu říct povedený večer :)

Post I. - Cesta

Po vstřebání prvních dojmů cítím, že je nejvyšší čas napsat první příspěvek sem na blog. Začnu cestou, protože je nedílnou součástí dobrovolnické mise a vlastně prvním kontaktem s Tanzánií, navíc v případě autobusu nebo vlaku je to i aklimatizace na místní podmínky: Po třinácti hodinách v letadlech a na letištích jsme ve tři ráno,  nevyspalí a celkem vystrašení, vystoupili z odletové haly letiště v Dar es Salaamu. V kapse jsme po směně měli cca 1.5 milionu šilinků, chtělo se mi hrozně spát a kolem dokola nikdo nebyl, všechny obchody a stánky zavřené. Náladu nám zvedlo až svítání a černá břečka v letištní kantýně (v zemi, která pěstuje jednu z nejlepších káv na světě, bych čekal něco jiného než instantní kafe). Po krátkém smlouvání jsme vyrazili taxíkem z letiště na nádraží TAZARA (Tanzanian Zambian railroad administration). Po deseti minutách proplétání se šíleným povozem jsme se otočili zpět na letiště pro zapomenutý foťák (třikrát hurá, byl tam) a přiotrávení smradem z výfuků v kolonách vystoupili na nádraží. Na nádraží nás čekalo příjemné překvapení - Thank you Chris, great job - lístky do první třídy správně zarezervované na naše jména. Až později jsme se dozvěděli, jaký je problém se do první třídy dostat - pokud jedete ve smíšeném páru, je nutné si zaplatit celé kupé pro čtyři - jinak jsou lehátková kupé striktně nekoedukovaná. Tazara je před rekonstrukcí a z původních deseti lokomotiv dodaných Číňany někdy v 70. letech už prý zbývají jen dvě, vlak jede dvakrát do týdne, a tak bývá opravdu plný do posledního místa. Další africká klasika nás potkala vzápětí - vlak měl na odjezdu šest hodin zpoždění. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do blízkého obchoďáku nakoupit jídlo a pití do vlaku. Průvodce nám dělal student John, který si přivydělává řízením strýcova taxi.Raději jsme vyrazili pěšky a Johnovi slíbili, že se necháme svézt na zpáteční cestě do Daru. Cestou tam a zpět nás těsně minulo několik desítek aut, motorek, tříkolek a jiných roztodivných přibližovadel všeho druhu, které se za neustálého troubení a pokřikování proplétají mezi dírama v cestě, chodci a mezi sebou navzájem. Quality center mall připomíná hodně ušmudlanou brněnskou Vaňkovku a je snad ještě dražší, pro většinu místních astronomicky. Zpátky na nádraží jsme se rozložili v čekárně první třídy, kde nám pár hodin dělali společnost jen vrabci hnízdící v klimatizaci. Jak se blížil večer, čekárna první třídy i celé nádraží se začalo pomalu plnit. Do kupé jsme přibrali Rhese a Claire, švédsko - britský pár, který nesehnal lístky do první třídy a měl s námi společnou cestu až na naši konečnou do Mbey. Spolu s dalšími Brity Andym a Katie a Švýcarkou Emily jsme v družném rozhovoru podpořeném trochou slivovice a místním pivem Kilimanjaro propašovaným v pytlíku z nádražního stánku ( byl ramadán) strávili zbývající čas do plánovaného odjezdu vlaku. Samotný nástup do vlaku byl značně dobrodružný a nebýt ve skupině, asi by nás dost vyděsil. Hodinu před odjezdem, už za tmy, někdo zamknul hlavní vstup do nádražní haly a zhasnul. V hlavní hale to vypadalo jak v hororu, cca 1500 lidí potmě přešlapovalo, mumlalo a čekalo, až se otevřou zamřížované východy na nástupiště. V devět večer (odjezd podle jízdního řádu ve dvě odpoledne) se otevřely mříže na nástupiště a řeka lidí se vyvalila k vlaku a začla se potmě drát dovnitř všemi otvory včetně oken. První třída na konci vlaku byla více v klidu a podařilo se nám nastoupit a dotápat do našeho kupé. Za další půlhodinu se vlak za hrozivého skřípotu, bouchání, povrzávání a řinčení dal konečně do pohybu a stále v naprosté tmě vyrazil z nádraží. Další popis cesty trochu zkrátím, prostě Tazara je fajn pro dobrodružné povahy a pokud nepropadnete dírou v podlaze, nesežere vás záchodová příšera, nevypadnete z nezaskleného okna nebo vám vystrčenou hlavu neufikne náhle uvolněná ocelova roleta, a hlavně pokud vám nevadí mnohahodinové zpoždění, můžete si cestu parádně užít, obdivovat z okna výhledy na měnící se krajinu, nechat se jako správný muzungu tourist obrat při nakupování čehokoliv z oken vlaku ve stanicích, cvičit si v jídelním voze kiswahili nebo prostě jenom odpočívat. Do Mbey jsme dorazili o půlnoci s dvanáctihodinovým zpožděním a po krátké jízdě taxíkem jsme dorazili k Chrisovi domů, zafandili Německu proti Brazílii a druhý den ráno spolu s Michalem konečně vyrazili směr Mswiswi a Mahango. Příští post už bude k věci a budu se snažit maximálně věnovat naší části dobrovolnické práce - vyučování na Jakaya secondary school.


Po příjezdu trochu šok, hlavně se nenechat přejet..

Naštěstí potkáváme Johna.

  1st class lounge, noční můra? Ale ne, nebylo to tak hrozné:-)..

 Temno, ale je nás víc, nebudeme se bát (čeho vlastně) nic !

                                     no comment, měli si to vzít k srdci..

                                     Nevěříme místní vodě, tak doplňujeme tekutiny jinak.

 První třída je až vzadu, vlak dlouhý a tak jsme mimo.. žádné banány pro muzungu,,

 
                                               Pocta soudruhům z ČLR, pořád drží..

  Vlak je dloouhý

  Give me my money.. dostali bonbón

Cesta je dlouhá, jednomu z toho může snadno hrábnout

  Místní se neradi fotí, chápu, ale stejně mačkám spoušť..

  Některé vesnice prosperují..

  Jiné si zachovávají původní ráz

Trocha kýče na závěr..

Africké listy - část 1. Poměry v místní škole Jakaya, kde krátkodobě pusobíme, už jsou a nebo v nejbližší době budou popsány jinde. Takže já bych se pokusila pouze na doplnění shrnout pár svých dojmů z prvního týdne v Mahangu (Kanjunjumele) a Mswiswi. Když jsme doma říkali rodině a známým, kam jedeme, reakce byly veskrze dvojí: 1)To je super/to se máte/závidím 2) To je hrůza/vy se nebojíte? Co tam budete dělat! (pravda, tato část byla k slyšení hlavně od starostlivějších členů rodiny. Po vysvětlení účelu a důvodu naší cesty se pak většinou všem vybavily obrázky krásných ušmudlaných hladových dětí a tak se pokývalo hlavami - Tak teda jeďte, když je to pro dobrou věc. Protože jsme oba už pracující lid a jako zaměstnanci nemáme moc prostoru s dovolenou, program našeho působení je tedy jiný, než u ostatních dobrovolníků, kteří sem jezdí, a je i přizpůsobený našemu krátkému pobytu (3,5 týdne). Odjeli jsme vybaveni informacemi od BezMámy, z blogů, diskuzních fór, Lonely planet,etc. a po příletu na nás čekalo několik šoků.
 Šok první (nepřekvapivý) - Afrika je nádherná
- nádherně špinavá, zasypaná odpadky, které tvoří surrealistické obrazy spolu s kýčovitě neskutečný západem slunce plným barev a dlouhých stínů. Barevnost zdejší krajiny a lidí (čím lesklejší košile nebo oblek, tím lepší) je v kontrastu s vyprahlou půdou a všudypřítomným prachem typickými pro zdejší zimu. Prach je obecně náš nejlepší kamarád tady, protože je s námi v dobrém i zlem, od rána do večera, lepí se na vyprané oblečení, obaluje čistě umyté nohy, vrže mezi zuby a působí jako skvělý odmašťovač vlasů (zbytečné kupovat si suchý šampon ve spreji). Pro kluky pak prach působí jako desinfekční zásyp (to když si James předčasně sundal obvaz z palce a obalil ruku ve špíně) i jako fotbalové hřiště. Při víkendovém výletu k jezeru Nyasa jsme však projížděli přes hory, které jsou i v zimním období plné vegetace, takže jsme měli možnost poznat, že Afrika je krásná i zelená.

Šok druhý (klišé) - Děti
- asi největší africké klišé - tedy roztomilé děli pobíhající v prachu, nad kterými se srdce ustrne - je na každém kroku. Dětí je všude jako smetí (myšleno doslova), je vidět, že věková pyramida má v Africe hodně širokou základnu. Ano, jsou nádherné...jsou také trochu jiné, než Evropské děti. Nebrečí, anebo jen velmi málo - ani v přeplněné dala dala (mikrobus přepravuvíjí cca o 300% více pasažérů, než má sedadel), když jsou posílány jiným lidem nad hlavou na volný klín, ani když se batolí kolem chatrčí, ani když pracují Jsou také (alespoň podle mých prvotních dojmů) bezprostřednější a přímočařejší. Kluci v sirotčinci jsou ohromní - samostatně fungujující jednotka, která má samoregulační schopnost (to když Ajubu přetahne někoho z mladších, když nechtějí pomáhat, nebo pracovat). Je vidět, že sestra Epifanie to s nimi očividně umí a v sirotčinci vládne jistou rukou. A kluci jsou moc šikovní, pomáhají, starají se a to i díky tomu (alespoň doufám), že si uvědomují, jaké tady mají zázemí. Sestry a BezMámy tu vytvořilo takovou malou oázu, na místní poměry luxusní (se solárně napájenými světly a vodou). Abu funguje jako spolehlivý překladatel (bohužel moje (ne)znalost swahilštiny je velmi omezující). Kluci mají opravdu nabitý den, po příchodu ze školy mají hodně povinností, takže se s nimi často potkáváme až u večeře, což je škoda.

Šok třetí (čekaný) - Africký způsob řešení všeho aneb pokrok nezastavíš nikde
- ne, že bychom to nečekali, ale průměrný Evropan se prostě nepřestává divit nad roztodivnými udělátky, vylepšovátky, jak se vyhnout pořádnému řešení, stavění, atd. Proč nenechat hosty v restauraci čekat 3 hodiny na jídlo, nebo jim donést objednanou kávu bez vody. Snad jediné dveře nejsou pravoúhlé, snad jediný dům pořádně postavený. Když se mi bortí zeď, podepřu to klackem, přivážu provázkem...Nicméně západní svět a jeho vymoženosti (bohužel) dorazily i sem - chýše z vepřovic a na ní satelit není nic překvapujícího, honák krav s mobilem u ucha také ne...také kluci, jakmile se dostanou k telefonu, okamžitě intuitivně ví, co a jak.
Šok čtrvtý (pro dnes podlední) - Střední škola
- hlavní popis našeho působení ve škole se určitě objeví jinde od Blanky nebo Vlastíka. Zde pouze pár "drobných" překvapení, které na nás čekaly. Doma jsme si chystali projekty, které budeme chtít dětem ukázat (African first aid, zpracování odpadu, zakládání kompostu, pasterizaci, etc.), abychom přijeli a zjistili, že máme prostě učit podle zdejších sylabů (na což jsem se v požadované biologii a chemii opravdu necítila), učitelé se na možné volno obzvláště těšili. Děti jsou znalostmi na úrovni horší střední školy u nás, nic hrozného, ale angličtinou na úrovni nižší základky. Což je obzvlášť tristní, když na všech středních školách v Tanzánii probíhá vyučování pouze vede angličtině (v reálu se se situací, když děti nerozumí, vyrovnají tak, že prostě přejdou do swahilštiny). Děcka memorují a bohužel nejsou asi vůbec zvyklé reagovat na mluvené slovo.
Každopádně příjemně mě překvapilo, že téma AIDS tu není tabu a naopak se tomu věnují nejen v biologii, ale také v hodinách angličtiny. Blanka si také zažila výživnou ukázku Co zlého (popřípadě možná i dobrého) nám přinesla kolonizace (ve stylu Monty Python's Life of Brian). Každopádně z probírané první pomoci mě prozatím nejvíc pobavil jeden klučina ve čtvrťáku, který se strachoval, jak se mají resucitovat ženy, když jim zavazí ňadra - takže normální maturant jako v ČR. Příště více (např. pro kolegy farmaceuty návštěva místní lékárny), každopádně už teď mě mrzí, že jsme tu jen tak nakrátko...

Nejake slzy a odchod babicky

Opet zdravim z Mahanga.

Zde jsem se jiz plne asimiloval na obycejny zivot a uz mi to tu nicim neprijde zvlastni. Decka se za svitani vemou a odejdou do skoly. Pak se stavi na obed a opet utikaji do skoly. Prichazeji chvili pred setmenim, takze odbehnou na pole kde maji sve ukoly. Navecer se uci a tesi se na veceri. Vymyslel jem pro ne motivacni soutez uklidu v jejich pokojich. Vitez bere lizatka. Nyni kluci maji poradek jako kdyz bicem mrska. James ma prst uz skoro vyleceny. Sice ho ma porad napuchly, ale aspon ho uz neboli a ma usmev od ucha k uchu.

Jedna zprava je hodne spatna. Kucharka- babicka nam sdelila, ze uz nebude varit v kuchyni, ze je toho na ni moc a je hodne unavena. Pro nas je to hodne velky problem, protoze tvorila vyznacnou cast personalu, ktery se o kluky stara. Takze kluci prichazeji o babicku......

Musim nas taky pochvalit, nebot jsme asi velkym ekologicky spolkem. To z toho duvodu, ze kluci shromazduji odpadky do jedne velke vyzdene popelnice, kterou co 14 dni zapali a tak udrzuji cistotu kolem sveho domova o kterem se ostatnim vesnicanum jen zda. Vim ze palni plastu neni zadna vyhra, ale verte, ze jina moznost zde nebude jeste asi 50 let. Takze alespon v tomto jsem zde prvni.

Meli jsme v umyslu zde zalozit i kompost. Jelikoz vsak kolem sirotcince jsou slepice od kluku, ktere beznadejne sezerou vsechno co najdou, tak tento zamer se odklada do doby, kdy kluci budou vyhazovat jidlo co nesni. Doufam ze toto se vsak nikdy nestane a zadny kompost nebude nikdy potreba.

Zazili jsme i prvni slzy. Kluci kdyz hrali fotbal, tak nejstarsi Benedikto - je o hlavu vetsi nez ostatni - hral prilis tvrde, az zakerne. Dostal od dvojcat Abu a Ajubu varovani, ze tak pokracovat nesmi. Pres varovani  pokracoval a klukum ublizoval. Proto si ho dvojcata vzali bokem a dali mu co proto. Bohuzel ho u toho i pokousali do prstu, coz tedy moc chlapske nebylo a Benedikto se citil par dni ukrivdeny. Nicmene dnes je uz vse zapomenuto a kluci si zijou bez kriv dale.

V utery ci ve stredu chceme udelat grilovacku. Mame v umyslu koupit malou ovci a ugrilovat ji. Holky-vegetarianky zde vytvari znacne silnou opozici a lobuji za zachovani zivota tohoto tvora. Nicmene muj pohled je takovy, ze prilis nema smysl chovani techto zvirat jen pro krasu, natoz zde v Africe, takze zabijacka se uskutecni , pokud se vse podari jak ma.

Dnes se omlouvam, ze jsem nedodal zadne fotecky, ale priste na Vas budu vice myslet.

Z prasne Tanzanie zdravi Michal

Dobré i horší zprávy. Píše Michal

Opět zdravím z velké dálky. Rád bych se opět podělil o několik postřehů co se děje v Mahangu - Kanjunjumele. Ono totiž již před nějakou dobu se část vesnice jménem Kanjunjumele (výslovnost kandžunžumele) odtrhla od vesničky Mahango a řeší si svou administrativu sama. Jenže vesničané zjistili, že nemají žádné prostředky a vlastně kromě několika celovesnických setkání nic nepořešili. Pokazil se jim plovák na vodárenské věži a nejsou schopni mezi sebou vybrat ani na papír na který by napsali nějaké prohlášení. Dá se říct, že zlost si vybíjejí na nás (přecejenom jsme snadný cíl), že můžeme za jejich chudobu. Pry jím zabíráme půdu. Na vysvětlenou: před 6 lety, nás (tj. řeholní řád sester a BezMámy) požádali o výstavbu školky i domu pro sestry. K tomuto účelu nám vyhradili k neomezenému použivaní (nemohou půdu darovat)a na neomezenou dobu cca 2000 m2 půdy (tj jedna část kde je naše centrum.Hned vedle na ploše cca 10000m2 jsou naše ubytovny pro kluky a holky, ale pozemek na kterém ubytovny stoji je jedna velká skála, takže v tomto případě si na ubíraní půdy nemohou stěžovat.). Všude kolem dokola jsou kilometry čtverečních půdy, ale jim vadí pár metrů. Vesničané doopravdy nejsou pokrokového myšlení. Na druhou stranu je nutno říct, že jsou i spravedliví. Jejich obecní krávy totiž opět sežraly klukům ze zahrádky všechnu zeleninu. Tak se třísklo do stolu a zažádali jsme o náhradu za vzniklou škodu. A světe div se oni škodu přiznali a škodu se snaží uhradit. Škoda byla vyčíslena v penězích, ale uhrada bude v naturaliích. Již nám dali přibližně 200 kg rýže a ještě dalších 300 kg bude dodáno. 

Jinak kluci se v pěstovaní zeleniny činí. Každý den chodí na zahradu a zelévají a okopávají. Druhá skupina kluků zase chodi trhat trávu králikum. Ne že by to kluky strašně bavilo, dělají to až dostanou pokyn, ale málokdy odmlouvají a berou to jako přirozenou součást jejich života.

kluci při zemědělských činnostech. Do budoucna by jsme rádi jejich polička oplotili pletivem, ať se už jednou dočkají sklizně. Zatím jim pokaždé sežrali zeleninu obecní krávy. Nicméně nám finanční situace zatím bohužel nedovoli přistoupit k oplocení........ :-(

kluci při sběru trávy na poli fazolí, které ovšem nepatří nám :-)

Pár dní zpátky jsme navštívli zdejší sdružení velmi starých lidí a albínu. Ani jedna skupina lidí zde nemá jednoduchý žívot. Úsměv by člověk na jejich tváři hledal a zdá se mi že je vzácný jako šafrán. Já osobně jsem však šafrán ještě neviděl ( možná je to tím, že vaření moc nedám...)

Babu a Iveta a jedno albinistické miminko

Chris předává několik slunečních krému pro vedoucího spolku albínu Wiliemovi.

Jedna nepříjemná zpráva. Jedno z nejmenších dvojčat James - co se počůravá - bohužel dostal zánět do palce. Minule jsem psal o našem názoru naraženého prstu. Bohuže pár dni je již jasné, že dostal nějaký zánět do palce. Dnes má palec tři krát větší než normálně. Jsou mu naordinované antibiotika, analgetika a navíc byl dnes na řezáni prstu, asi aby mu vytekl hnis. Iveta která bydlí v domě sester , krerý je nedaleko dispenzáře - zdravotního střediska - říkala,že křičel jako by ho trhali napůl. A to prý dostal umrtvujicí injekci do prstu (což je na podminky této části afriky neuvěřitelný luxus a zdravotnická špička). Dnes když jsem ho viděl, tak mi bylo jasné, že situace je pro Jamese velice bolestná. Nedokáži posoudit jak je vážná, nicméně staráme s o něj jak to jen jde.

James ještě v nejlepší kondici s fotkou svých adoptivních rodičů

Dobré zprávy :-) Musím pochválit pracovníky tj. Josefa vychovatele a babičku/kuchařku jak vše klape. Sami vytvořili systém, který předběhl zdejší kraj alespoň o padesát let. Každé dítě ma svůj taliř i hrníček s číslem. Podle toho komu z dětí číslo patří, tak je jim nakládano množství jídla podle stáří dítěte. V ubytovně pak mají stejné číslo napsáne na posteli i na skříni. Prostě číslo jim přirostlo k identitě ( berte to prosím v dobrém) a dokonce soupeří i o to, aby jejich číslo bylo nejlepší v malých bodovacích soutěžích. Protě paráda.

Holky sirotci pomahají v kuchyni a nakládají na talíře pořádné kupy jídla rýže a fazolí. 

K dobrým zprávám patří jak mne děcka pořád v dobrém překvapují v zájemné souhře a výpomoci. Včera večer Josef-budoucí učitel a jeden z nejstarších sirotků, si vzal kluky do parády a učil je od 21hod do 22.30 angličtinu. Já byl už po 30 min unavený a šel raději spát. Ráno jsme našel popsanou celou tabuli anglickou gramatikou. Je pravda, že mezi klukama je dost velký rozdíl v bystrosti i chytrosti. Ale jaksi si každy nachází své přirozené místo v této společnosti přibližně 17 různorodých lidí.

večerní výuka angličtiny v ubytovně pro kluky. Sirotek učitel Josef u tabule. O stěnu opřený Josef vychovatel

Prozatím se s Vámi loučím. Za děti bych si dovolil připomenout naší sbírku hmotných věcí, které se následně pošlou kontajnerem až zde na místo. Taktéž bych si dovolil apelovat i na případný finanční příspěvek. Neboť bez peněz se charita v jistém smyslu moc dělat nedá. Například by jsme potřebovali klukum postavit slepičárnu a králikárnu. Nicméně pokladnice BezMámy zeje prázdnotou, takže veškeré podobné užitečné a pro kluky radostné záležitosti se musí odložit. Za naše kluky a holky můžu říct, že jakýkoliv finanční dar budeme považovat za obrovskou velkorysost, budeme si ho vážit, využijeme ho maximálně a do posledního halíře, jako správní hospodáří.
Zdraví Michal společně s tlupou dětí a lidí kolem