Post I. - Cesta

Po vstřebání prvních dojmů cítím, že je nejvyšší čas napsat první příspěvek sem na blog. Začnu cestou, protože je nedílnou součástí dobrovolnické mise a vlastně prvním kontaktem s Tanzánií, navíc v případě autobusu nebo vlaku je to i aklimatizace na místní podmínky: Po třinácti hodinách v letadlech a na letištích jsme ve tři ráno,  nevyspalí a celkem vystrašení, vystoupili z odletové haly letiště v Dar es Salaamu. V kapse jsme po směně měli cca 1.5 milionu šilinků, chtělo se mi hrozně spát a kolem dokola nikdo nebyl, všechny obchody a stánky zavřené. Náladu nám zvedlo až svítání a černá břečka v letištní kantýně (v zemi, která pěstuje jednu z nejlepších káv na světě, bych čekal něco jiného než instantní kafe). Po krátkém smlouvání jsme vyrazili taxíkem z letiště na nádraží TAZARA (Tanzanian Zambian railroad administration). Po deseti minutách proplétání se šíleným povozem jsme se otočili zpět na letiště pro zapomenutý foťák (třikrát hurá, byl tam) a přiotrávení smradem z výfuků v kolonách vystoupili na nádraží. Na nádraží nás čekalo příjemné překvapení - Thank you Chris, great job - lístky do první třídy správně zarezervované na naše jména. Až později jsme se dozvěděli, jaký je problém se do první třídy dostat - pokud jedete ve smíšeném páru, je nutné si zaplatit celé kupé pro čtyři - jinak jsou lehátková kupé striktně nekoedukovaná. Tazara je před rekonstrukcí a z původních deseti lokomotiv dodaných Číňany někdy v 70. letech už prý zbývají jen dvě, vlak jede dvakrát do týdne, a tak bývá opravdu plný do posledního místa. Další africká klasika nás potkala vzápětí - vlak měl na odjezdu šest hodin zpoždění. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do blízkého obchoďáku nakoupit jídlo a pití do vlaku. Průvodce nám dělal student John, který si přivydělává řízením strýcova taxi.Raději jsme vyrazili pěšky a Johnovi slíbili, že se necháme svézt na zpáteční cestě do Daru. Cestou tam a zpět nás těsně minulo několik desítek aut, motorek, tříkolek a jiných roztodivných přibližovadel všeho druhu, které se za neustálého troubení a pokřikování proplétají mezi dírama v cestě, chodci a mezi sebou navzájem. Quality center mall připomíná hodně ušmudlanou brněnskou Vaňkovku a je snad ještě dražší, pro většinu místních astronomicky. Zpátky na nádraží jsme se rozložili v čekárně první třídy, kde nám pár hodin dělali společnost jen vrabci hnízdící v klimatizaci. Jak se blížil večer, čekárna první třídy i celé nádraží se začalo pomalu plnit. Do kupé jsme přibrali Rhese a Claire, švédsko - britský pár, který nesehnal lístky do první třídy a měl s námi společnou cestu až na naši konečnou do Mbey. Spolu s dalšími Brity Andym a Katie a Švýcarkou Emily jsme v družném rozhovoru podpořeném trochou slivovice a místním pivem Kilimanjaro propašovaným v pytlíku z nádražního stánku ( byl ramadán) strávili zbývající čas do plánovaného odjezdu vlaku. Samotný nástup do vlaku byl značně dobrodružný a nebýt ve skupině, asi by nás dost vyděsil. Hodinu před odjezdem, už za tmy, někdo zamknul hlavní vstup do nádražní haly a zhasnul. V hlavní hale to vypadalo jak v hororu, cca 1500 lidí potmě přešlapovalo, mumlalo a čekalo, až se otevřou zamřížované východy na nástupiště. V devět večer (odjezd podle jízdního řádu ve dvě odpoledne) se otevřely mříže na nástupiště a řeka lidí se vyvalila k vlaku a začla se potmě drát dovnitř všemi otvory včetně oken. První třída na konci vlaku byla více v klidu a podařilo se nám nastoupit a dotápat do našeho kupé. Za další půlhodinu se vlak za hrozivého skřípotu, bouchání, povrzávání a řinčení dal konečně do pohybu a stále v naprosté tmě vyrazil z nádraží. Další popis cesty trochu zkrátím, prostě Tazara je fajn pro dobrodružné povahy a pokud nepropadnete dírou v podlaze, nesežere vás záchodová příšera, nevypadnete z nezaskleného okna nebo vám vystrčenou hlavu neufikne náhle uvolněná ocelova roleta, a hlavně pokud vám nevadí mnohahodinové zpoždění, můžete si cestu parádně užít, obdivovat z okna výhledy na měnící se krajinu, nechat se jako správný muzungu tourist obrat při nakupování čehokoliv z oken vlaku ve stanicích, cvičit si v jídelním voze kiswahili nebo prostě jenom odpočívat. Do Mbey jsme dorazili o půlnoci s dvanáctihodinovým zpožděním a po krátké jízdě taxíkem jsme dorazili k Chrisovi domů, zafandili Německu proti Brazílii a druhý den ráno spolu s Michalem konečně vyrazili směr Mswiswi a Mahango. Příští post už bude k věci a budu se snažit maximálně věnovat naší části dobrovolnické práce - vyučování na Jakaya secondary school.


Po příjezdu trochu šok, hlavně se nenechat přejet..

Naštěstí potkáváme Johna.

  1st class lounge, noční můra? Ale ne, nebylo to tak hrozné:-)..

 Temno, ale je nás víc, nebudeme se bát (čeho vlastně) nic !

                                     no comment, měli si to vzít k srdci..

                                     Nevěříme místní vodě, tak doplňujeme tekutiny jinak.

 První třída je až vzadu, vlak dlouhý a tak jsme mimo.. žádné banány pro muzungu,,

 
                                               Pocta soudruhům z ČLR, pořád drží..

  Vlak je dloouhý

  Give me my money.. dostali bonbón

Cesta je dlouhá, jednomu z toho může snadno hrábnout

  Místní se neradi fotí, chápu, ale stejně mačkám spoušť..

  Některé vesnice prosperují..

  Jiné si zachovávají původní ráz

Trocha kýče na závěr..

Africké listy - část 1. Poměry v místní škole Jakaya, kde krátkodobě pusobíme, už jsou a nebo v nejbližší době budou popsány jinde. Takže já bych se pokusila pouze na doplnění shrnout pár svých dojmů z prvního týdne v Mahangu (Kanjunjumele) a Mswiswi. Když jsme doma říkali rodině a známým, kam jedeme, reakce byly veskrze dvojí: 1)To je super/to se máte/závidím 2) To je hrůza/vy se nebojíte? Co tam budete dělat! (pravda, tato část byla k slyšení hlavně od starostlivějších členů rodiny. Po vysvětlení účelu a důvodu naší cesty se pak většinou všem vybavily obrázky krásných ušmudlaných hladových dětí a tak se pokývalo hlavami - Tak teda jeďte, když je to pro dobrou věc. Protože jsme oba už pracující lid a jako zaměstnanci nemáme moc prostoru s dovolenou, program našeho působení je tedy jiný, než u ostatních dobrovolníků, kteří sem jezdí, a je i přizpůsobený našemu krátkému pobytu (3,5 týdne). Odjeli jsme vybaveni informacemi od BezMámy, z blogů, diskuzních fór, Lonely planet,etc. a po příletu na nás čekalo několik šoků.
 Šok první (nepřekvapivý) - Afrika je nádherná
- nádherně špinavá, zasypaná odpadky, které tvoří surrealistické obrazy spolu s kýčovitě neskutečný západem slunce plným barev a dlouhých stínů. Barevnost zdejší krajiny a lidí (čím lesklejší košile nebo oblek, tím lepší) je v kontrastu s vyprahlou půdou a všudypřítomným prachem typickými pro zdejší zimu. Prach je obecně náš nejlepší kamarád tady, protože je s námi v dobrém i zlem, od rána do večera, lepí se na vyprané oblečení, obaluje čistě umyté nohy, vrže mezi zuby a působí jako skvělý odmašťovač vlasů (zbytečné kupovat si suchý šampon ve spreji). Pro kluky pak prach působí jako desinfekční zásyp (to když si James předčasně sundal obvaz z palce a obalil ruku ve špíně) i jako fotbalové hřiště. Při víkendovém výletu k jezeru Nyasa jsme však projížděli přes hory, které jsou i v zimním období plné vegetace, takže jsme měli možnost poznat, že Afrika je krásná i zelená.

Šok druhý (klišé) - Děti
- asi největší africké klišé - tedy roztomilé děli pobíhající v prachu, nad kterými se srdce ustrne - je na každém kroku. Dětí je všude jako smetí (myšleno doslova), je vidět, že věková pyramida má v Africe hodně širokou základnu. Ano, jsou nádherné...jsou také trochu jiné, než Evropské děti. Nebrečí, anebo jen velmi málo - ani v přeplněné dala dala (mikrobus přepravuvíjí cca o 300% více pasažérů, než má sedadel), když jsou posílány jiným lidem nad hlavou na volný klín, ani když se batolí kolem chatrčí, ani když pracují Jsou také (alespoň podle mých prvotních dojmů) bezprostřednější a přímočařejší. Kluci v sirotčinci jsou ohromní - samostatně fungujující jednotka, která má samoregulační schopnost (to když Ajubu přetahne někoho z mladších, když nechtějí pomáhat, nebo pracovat). Je vidět, že sestra Epifanie to s nimi očividně umí a v sirotčinci vládne jistou rukou. A kluci jsou moc šikovní, pomáhají, starají se a to i díky tomu (alespoň doufám), že si uvědomují, jaké tady mají zázemí. Sestry a BezMámy tu vytvořilo takovou malou oázu, na místní poměry luxusní (se solárně napájenými světly a vodou). Abu funguje jako spolehlivý překladatel (bohužel moje (ne)znalost swahilštiny je velmi omezující). Kluci mají opravdu nabitý den, po příchodu ze školy mají hodně povinností, takže se s nimi často potkáváme až u večeře, což je škoda.

Šok třetí (čekaný) - Africký způsob řešení všeho aneb pokrok nezastavíš nikde
- ne, že bychom to nečekali, ale průměrný Evropan se prostě nepřestává divit nad roztodivnými udělátky, vylepšovátky, jak se vyhnout pořádnému řešení, stavění, atd. Proč nenechat hosty v restauraci čekat 3 hodiny na jídlo, nebo jim donést objednanou kávu bez vody. Snad jediné dveře nejsou pravoúhlé, snad jediný dům pořádně postavený. Když se mi bortí zeď, podepřu to klackem, přivážu provázkem...Nicméně západní svět a jeho vymoženosti (bohužel) dorazily i sem - chýše z vepřovic a na ní satelit není nic překvapujícího, honák krav s mobilem u ucha také ne...také kluci, jakmile se dostanou k telefonu, okamžitě intuitivně ví, co a jak.
Šok čtrvtý (pro dnes podlední) - Střední škola
- hlavní popis našeho působení ve škole se určitě objeví jinde od Blanky nebo Vlastíka. Zde pouze pár "drobných" překvapení, které na nás čekaly. Doma jsme si chystali projekty, které budeme chtít dětem ukázat (African first aid, zpracování odpadu, zakládání kompostu, pasterizaci, etc.), abychom přijeli a zjistili, že máme prostě učit podle zdejších sylabů (na což jsem se v požadované biologii a chemii opravdu necítila), učitelé se na možné volno obzvláště těšili. Děti jsou znalostmi na úrovni horší střední školy u nás, nic hrozného, ale angličtinou na úrovni nižší základky. Což je obzvlášť tristní, když na všech středních školách v Tanzánii probíhá vyučování pouze vede angličtině (v reálu se se situací, když děti nerozumí, vyrovnají tak, že prostě přejdou do swahilštiny). Děcka memorují a bohužel nejsou asi vůbec zvyklé reagovat na mluvené slovo.
Každopádně příjemně mě překvapilo, že téma AIDS tu není tabu a naopak se tomu věnují nejen v biologii, ale také v hodinách angličtiny. Blanka si také zažila výživnou ukázku Co zlého (popřípadě možná i dobrého) nám přinesla kolonizace (ve stylu Monty Python's Life of Brian). Každopádně z probírané první pomoci mě prozatím nejvíc pobavil jeden klučina ve čtvrťáku, který se strachoval, jak se mají resucitovat ženy, když jim zavazí ňadra - takže normální maturant jako v ČR. Příště více (např. pro kolegy farmaceuty návštěva místní lékárny), každopádně už teď mě mrzí, že jsme tu jen tak nakrátko...

Nejake slzy a odchod babicky

Opet zdravim z Mahanga.

Zde jsem se jiz plne asimiloval na obycejny zivot a uz mi to tu nicim neprijde zvlastni. Decka se za svitani vemou a odejdou do skoly. Pak se stavi na obed a opet utikaji do skoly. Prichazeji chvili pred setmenim, takze odbehnou na pole kde maji sve ukoly. Navecer se uci a tesi se na veceri. Vymyslel jem pro ne motivacni soutez uklidu v jejich pokojich. Vitez bere lizatka. Nyni kluci maji poradek jako kdyz bicem mrska. James ma prst uz skoro vyleceny. Sice ho ma porad napuchly, ale aspon ho uz neboli a ma usmev od ucha k uchu.

Jedna zprava je hodne spatna. Kucharka- babicka nam sdelila, ze uz nebude varit v kuchyni, ze je toho na ni moc a je hodne unavena. Pro nas je to hodne velky problem, protoze tvorila vyznacnou cast personalu, ktery se o kluky stara. Takze kluci prichazeji o babicku......

Musim nas taky pochvalit, nebot jsme asi velkym ekologicky spolkem. To z toho duvodu, ze kluci shromazduji odpadky do jedne velke vyzdene popelnice, kterou co 14 dni zapali a tak udrzuji cistotu kolem sveho domova o kterem se ostatnim vesnicanum jen zda. Vim ze palni plastu neni zadna vyhra, ale verte, ze jina moznost zde nebude jeste asi 50 let. Takze alespon v tomto jsem zde prvni.

Meli jsme v umyslu zde zalozit i kompost. Jelikoz vsak kolem sirotcince jsou slepice od kluku, ktere beznadejne sezerou vsechno co najdou, tak tento zamer se odklada do doby, kdy kluci budou vyhazovat jidlo co nesni. Doufam ze toto se vsak nikdy nestane a zadny kompost nebude nikdy potreba.

Zazili jsme i prvni slzy. Kluci kdyz hrali fotbal, tak nejstarsi Benedikto - je o hlavu vetsi nez ostatni - hral prilis tvrde, az zakerne. Dostal od dvojcat Abu a Ajubu varovani, ze tak pokracovat nesmi. Pres varovani  pokracoval a klukum ublizoval. Proto si ho dvojcata vzali bokem a dali mu co proto. Bohuzel ho u toho i pokousali do prstu, coz tedy moc chlapske nebylo a Benedikto se citil par dni ukrivdeny. Nicmene dnes je uz vse zapomenuto a kluci si zijou bez kriv dale.

V utery ci ve stredu chceme udelat grilovacku. Mame v umyslu koupit malou ovci a ugrilovat ji. Holky-vegetarianky zde vytvari znacne silnou opozici a lobuji za zachovani zivota tohoto tvora. Nicmene muj pohled je takovy, ze prilis nema smysl chovani techto zvirat jen pro krasu, natoz zde v Africe, takze zabijacka se uskutecni , pokud se vse podari jak ma.

Dnes se omlouvam, ze jsem nedodal zadne fotecky, ale priste na Vas budu vice myslet.

Z prasne Tanzanie zdravi Michal

Dobré i horší zprávy. Píše Michal

Opět zdravím z velké dálky. Rád bych se opět podělil o několik postřehů co se děje v Mahangu - Kanjunjumele. Ono totiž již před nějakou dobu se část vesnice jménem Kanjunjumele (výslovnost kandžunžumele) odtrhla od vesničky Mahango a řeší si svou administrativu sama. Jenže vesničané zjistili, že nemají žádné prostředky a vlastně kromě několika celovesnických setkání nic nepořešili. Pokazil se jim plovák na vodárenské věži a nejsou schopni mezi sebou vybrat ani na papír na který by napsali nějaké prohlášení. Dá se říct, že zlost si vybíjejí na nás (přecejenom jsme snadný cíl), že můžeme za jejich chudobu. Pry jím zabíráme půdu. Na vysvětlenou: před 6 lety, nás (tj. řeholní řád sester a BezMámy) požádali o výstavbu školky i domu pro sestry. K tomuto účelu nám vyhradili k neomezenému použivaní (nemohou půdu darovat)a na neomezenou dobu cca 2000 m2 půdy (tj jedna část kde je naše centrum.Hned vedle na ploše cca 10000m2 jsou naše ubytovny pro kluky a holky, ale pozemek na kterém ubytovny stoji je jedna velká skála, takže v tomto případě si na ubíraní půdy nemohou stěžovat.). Všude kolem dokola jsou kilometry čtverečních půdy, ale jim vadí pár metrů. Vesničané doopravdy nejsou pokrokového myšlení. Na druhou stranu je nutno říct, že jsou i spravedliví. Jejich obecní krávy totiž opět sežraly klukům ze zahrádky všechnu zeleninu. Tak se třísklo do stolu a zažádali jsme o náhradu za vzniklou škodu. A světe div se oni škodu přiznali a škodu se snaží uhradit. Škoda byla vyčíslena v penězích, ale uhrada bude v naturaliích. Již nám dali přibližně 200 kg rýže a ještě dalších 300 kg bude dodáno. 

Jinak kluci se v pěstovaní zeleniny činí. Každý den chodí na zahradu a zelévají a okopávají. Druhá skupina kluků zase chodi trhat trávu králikum. Ne že by to kluky strašně bavilo, dělají to až dostanou pokyn, ale málokdy odmlouvají a berou to jako přirozenou součást jejich života.

kluci při zemědělských činnostech. Do budoucna by jsme rádi jejich polička oplotili pletivem, ať se už jednou dočkají sklizně. Zatím jim pokaždé sežrali zeleninu obecní krávy. Nicméně nám finanční situace zatím bohužel nedovoli přistoupit k oplocení........ :-(

kluci při sběru trávy na poli fazolí, které ovšem nepatří nám :-)

Pár dní zpátky jsme navštívli zdejší sdružení velmi starých lidí a albínu. Ani jedna skupina lidí zde nemá jednoduchý žívot. Úsměv by člověk na jejich tváři hledal a zdá se mi že je vzácný jako šafrán. Já osobně jsem však šafrán ještě neviděl ( možná je to tím, že vaření moc nedám...)

Babu a Iveta a jedno albinistické miminko

Chris předává několik slunečních krému pro vedoucího spolku albínu Wiliemovi.

Jedna nepříjemná zpráva. Jedno z nejmenších dvojčat James - co se počůravá - bohužel dostal zánět do palce. Minule jsem psal o našem názoru naraženého prstu. Bohuže pár dni je již jasné, že dostal nějaký zánět do palce. Dnes má palec tři krát větší než normálně. Jsou mu naordinované antibiotika, analgetika a navíc byl dnes na řezáni prstu, asi aby mu vytekl hnis. Iveta která bydlí v domě sester , krerý je nedaleko dispenzáře - zdravotního střediska - říkala,že křičel jako by ho trhali napůl. A to prý dostal umrtvujicí injekci do prstu (což je na podminky této části afriky neuvěřitelný luxus a zdravotnická špička). Dnes když jsem ho viděl, tak mi bylo jasné, že situace je pro Jamese velice bolestná. Nedokáži posoudit jak je vážná, nicméně staráme s o něj jak to jen jde.

James ještě v nejlepší kondici s fotkou svých adoptivních rodičů

Dobré zprávy :-) Musím pochválit pracovníky tj. Josefa vychovatele a babičku/kuchařku jak vše klape. Sami vytvořili systém, který předběhl zdejší kraj alespoň o padesát let. Každé dítě ma svůj taliř i hrníček s číslem. Podle toho komu z dětí číslo patří, tak je jim nakládano množství jídla podle stáří dítěte. V ubytovně pak mají stejné číslo napsáne na posteli i na skříni. Prostě číslo jim přirostlo k identitě ( berte to prosím v dobrém) a dokonce soupeří i o to, aby jejich číslo bylo nejlepší v malých bodovacích soutěžích. Protě paráda.

Holky sirotci pomahají v kuchyni a nakládají na talíře pořádné kupy jídla rýže a fazolí. 

K dobrým zprávám patří jak mne děcka pořád v dobrém překvapují v zájemné souhře a výpomoci. Včera večer Josef-budoucí učitel a jeden z nejstarších sirotků, si vzal kluky do parády a učil je od 21hod do 22.30 angličtinu. Já byl už po 30 min unavený a šel raději spát. Ráno jsme našel popsanou celou tabuli anglickou gramatikou. Je pravda, že mezi klukama je dost velký rozdíl v bystrosti i chytrosti. Ale jaksi si každy nachází své přirozené místo v této společnosti přibližně 17 různorodých lidí.

večerní výuka angličtiny v ubytovně pro kluky. Sirotek učitel Josef u tabule. O stěnu opřený Josef vychovatel

Prozatím se s Vámi loučím. Za děti bych si dovolil připomenout naší sbírku hmotných věcí, které se následně pošlou kontajnerem až zde na místo. Taktéž bych si dovolil apelovat i na případný finanční příspěvek. Neboť bez peněz se charita v jistém smyslu moc dělat nedá. Například by jsme potřebovali klukum postavit slepičárnu a králikárnu. Nicméně pokladnice BezMámy zeje prázdnotou, takže veškeré podobné užitečné a pro kluky radostné záležitosti se musí odložit. Za naše kluky a holky můžu říct, že jakýkoliv finanční dar budeme považovat za obrovskou velkorysost, budeme si ho vážit, využijeme ho maximálně a do posledního halíře, jako správní hospodáří.
Zdraví Michal společně s tlupou dětí a lidí kolem

Několik fotek z Mahanga

Lepší než tisíc slov je jeden obrázek. Raději jich přidám více :-)

James je poctivý pracovník a nebojí se vzít na hlavu patnácti litrový kyblík s vodou

 Kluci se učí s Josefem vychovatelem až do noci. Strašně je to baví a nejraději by nešli vůbec spát.

Sestra Epifanie učí naše dvě děvčata - sirotky,šít a vyšívat

Kluci při večeři. Morálka jako na vojně. Každý ma označený svůj talíř - číslem - každý má své místo na sezení. No prostě paráda. 

 Byly něco jako dožinky. Tak kluci si pro nás vytvořili zábavu jako jsou různé tance, ale i divadlo. Nejstarší Benedikto je jak jinak dirigentem. Je fakt, že nejlépe zpíva i tančí.

Další z představení. Plno radostí a smíchu. Jídelna se malem rozkočila.

První dny v Mahangu – Bibi Iveta

Přeskočím přípravy a cestu a začnu rovnou v Africe:

Přistáváme na malém letišti v Mbeya a čekáme na zavazadla.
Když spatřím opodál Chrise, bez rozmýšlení se rozběhnu k němu, pověsím se mu na krk a jsem šťastná. Objímám ho a objímám a brebentím svou školskou angličtinou. 

Region Mbeya není turistickou oblastí a tak jsme terčem zvídavých pohledů a já jsem ráda, že mám sluneční brýle. Chris nás veze k sobě domů. Michal jde spát a já, Blanka a Chris jdeme nakoupit. Vybrali jsme sladké brambory a zeleninu a Chris s Blankou připravili výborný oběd. 

Potom nás čeká setkání s Babu.
Jsem trošku nervózní, ale těším se. Pro Babu a jeho ženu mám malé dárky, doufám, že se budou líbit.
Babu je úžasný, přesně jak jsem si ho představovala. Srdečně se vítáme, objímáme a Babu mě stále drží za ruku. Zve nás k sobě domů, seznamuje se svojí ženou a povídáme si. Babu žije v Mbeya, ale do Mahanga jezdí na „letní byt“. Domlouváme si další setkání a fotografování se seniory a loučíme se. 

Nasávám atmosféru, pozorně se dívám, sleduji a srovnávám. Ale tak nějak ani nejsem překvapená, všechno je přirozené. 

V Mahangu nás vítají děti i sestry i ostatní lidé jsou velice přátelští. Ztrácím pojem o čase, nevím, který je den, ani kolik je hodin.
Michal nám ukazuje budovy a pozemky, prohlížíme si ubytovnu chlapců.

K večeři jsme dostali vynikající rýži s fazolemi. Já a Blanka bydlíme u sester, což je asi 400m od sirotčince, takže musíme přecházet, ale nevadí to, protože máme hezký pokojík a vlastní záchod (turecký), což je tady naprostý luxus.

Jdeme spát a já jsem překvapená, jak se cítím příjemně a dobře.

Největší starostí místních obyvatel je obstarávání jídla. Pracují na poli, okolo domu sester jsou i zahrádky. Chlapci ze sirotčince mají svoji zahrádku se zeleninou, o kterou se pečlivě starají a jsou na ni náležitě pyšní. 

Během druhého dne se blíže seznamujeme s dětmi a sestrami, společně loupeme kukuřici, povídáme si. 

Děti trénují s Blankou angličtinu - jsou moc šikovné. 

Zatím se ještě rozkoukáváme, zvykáme si a jsme zvědaví na další průběh naší návštěvy. 

Nenormální rodina v Mahangu - Michal píše

Před rokem když jsem odjizdel tak provoz v sirotcinci akorat zacinal. Tehdy jsme prijali do pracovniho pomeru Josefa jako vychovatele ( tehdy 22let), a kucharku, kteri meli na starosti nastartovat provoz v sirotcinci s cca deseti kluky, vytvorit pravidla a rad. Kdyz jsem tehdy odjizdel, tak jsem celkem trnul jesli se to vse podari a bude to pekne misto k ziti , ne jenom misto k preziti.

A po roce nyni prijizdime pozde odpoledne po dlouhe ceste z ČR rovnou za deckama do sirotcince. Jelikoz je jiz dost pozde tak jedeme rovnou do kuchyne-jidelny, ktera je hned vedle. V tu chvili vybihaji mensi kluci a kazdy ma usmev od ucha k uchu. Nejdriv ztraceji ostych dvojcata a sirotci, o ktere se starame nejdele - Abu, Ajubu, James a Jacobo. Ostatni kluci se v zapeti pridavaji, byť s vetsim ostychem. Do toho se zamichavaji i dve devcata o ktere se taktez starame. Za temito detmi prichazi Chache a Joseph-ucitel, nasi nejstarsi sirotci. A jako posledni prichazi nasi zamestanci Josef vychovatel a kucharka-babicka Veronika. V tom mumraji co vytvari kolem nas si vsimam, ze vsichni kolem vytvareji jakysi celek, ktery můzeme snad popsat z velke casti jako harmonicky. Kdyz mali kluci neco nevi, tak se zeptaji starsich. Kdyz nevi starsi, tak se zeptaji nejstarsich a ti se pripadne zeptaji vychovatele Josefa, nebo babicky- kucharky Veroniky. A funguje to i naopak. Kdyz Josef neco potrebuje potrebuje, tak to zada nestarsim sirotkum a oni to dokazi zrealizovat s nejmensimi. A to vse bez kriku, kopancu ci snad biti. Je to doopravdy zvlastni, ale za tri dny co jsem zde nic podobneho jako plac jsem neslysel.

Snad je to z toho duvodu, ze deti i dospeli se v centru citi jako jeden celek. Nejstarsi Veronika kucharka je nazyvana babickou ( a ona tu roli i hraje), Chris nas manager je strejdou, Josef-vychovatel je pro kluky do 15 let bratrem (starsi ho jenom respektuji :-) Chacha s Josefem ucitelem (nasi dva nejstarsi siroti) se berou jako dobri brachove a reholni sestra Epifanie je vseobecne nazyvana a chapana jako matka. Z meho uhlu pohledu jak ze vdalenejsi perspektivy tak i pohledu zevnitr to vypada jako  vetsinou dobre fungujici nenormalni rodina (normalni rodina podle mne zustava mamka, tatka a deti centru se podarilo vytvorit z velke z nouze cnost).

Nyni se zminim o jednotlivych okamzicich co mne zaujaly:

1/ Klukum se dari chovat kraliky. Uz jich maji vic nez 20. Vcera nam jednoho na pocest nasi navstevy zabili. Zabijel ho kdo jiny nez Ajubu, ktery je i hlavni chovatel. Ceske dobrovolnice se kralika snazili zachranit protoze jsou vegetarianky, ale myslim ze Ajubu by nikdy nepochopil proc chovat kraliky jen na hrani a mazleni. Libi se mi jeho primy postoj ke kralikum,protoze se k nim chova moc pekne a laskave - vybira jim nejlepsi travu a porad vyhazu stary hnuj. Kdyz je vsak potreba, tak ho naposledy pohladi a proste chlapsky bez sentimentu zabije. Byl jsem zvedav  jak ho stahnou z kuze. Opet Ajubu prekvapil. Kuzi narizl na 3 mistech a spolecne jeste s jednim klucinou kralika nekolika tahy rukama stahli z kuze :-) Jak sokujici pro zapadni svet a jak  prirozene pro zdejsi podminky.

2/Dvojcata James a Jacobo (11 roku) se stale pocuravaji. Jejich matrace vypadala spise katastrovalne nez jakkoliv jinak. Proto jsem jim koupil nove matrace. Kluci byli strasne stastni, ale co me dojalo, ze  ostatni kluci prisli za Jamesem a Jacobem jim pogratulovat k novym patracim. Vsichni spolecne si na chvili na novych matracich polezeli. Kdyz jsem pak odchazel z jejich  pokoje, tak se jeste svitilo  v jednom jinem pokoji. Pri nahlednuti jsem  si vsiml jak se 2 kluci spolecne uci matematiku. O prazdninach :-)

3/ Mame zde i 2 devcata. Pred rokem se ve meste Mbeya nejstarsi ze sourozencu Donadiny (tehdy 15 let) starala o zbyle 3 sourozence a to zcela sama. Nyni ona a jeji sestra jsou v centru kde bydli spolecne s kucharkou od sester s Leticii 18 let v malem sirotcinci. Oproti minulym rokum nyni maly sirotcinec voni novotou a poradkem. Proste kluci na ten poradek moc nejsou, coz jsem si vsimnul i u sebe. Tyhle sestry vsak jenom bydli v malem sirotcinci oddelene od kluku, ale jinak travi cas v centru spolecne s klukama. Nyni o prazdninach pomahaji v kuchyni babicce Veronice a celkove se uci zenskym dovednostem. Pro me osobne jsou tyto dve sestry obrazem sily a odvahy (hlavne jak se v minulosti dokazaly vyporadat s neprizni osudu a prezily peklo). A nyni vypadaji vcelku velmi spokojene.

4/ Zatimco pisi, tak Chris a Chache stavi v holcicim sirotcinci strechu. Josef vychovatel zavolal vsechny kluky a spolecne s nimi betonuje schody a pritom je aktivne zapojuje do procesu uceni tohoto remesla. James si mezitim asi narazil palec - snad nezlomil. Chache se vcera dozvedel, ze dostal praci v nejake nemocnice tak jsme vsicni dohromady skakali radosti.