Poslední dny Evropanky v Africe

Jako na potvoru byla poslední dny v Tanzanii super, takže se mi těžce odcházelo. Na škole v Jakayi byli všichni z učitelského sboru s dramatičností Afričanům vlastní zdrcení z toho, že odcházím. Héérečky. 

I přes počáteční ne-úplně-otevřenost (z mojí strany; potom, co jsem viděla jak málo chodí do hodin a všechny ty tělesné tresty) se z nás nakonec stali docela fajn spolupracovníci. Společně jsme svačili chapati a čaj, probírali budoucnost snad všech kontinentů, ptali se navzájem o rady, smáli se mojí špatné svahilštině (oni ale víc než já, pochopitelně) a doporučovali si literaturu ke čtení. Nechala jsem jim tam i materiály k angličtině, které jsem si s sebou přivezla. Takže není divu, že mi bylo upřímně líto, když jsem odcházela. 

Co bylo ale ještě smutnější bylo loučení se studenty. Všech asi 110 z nich, které mi přidělili jsme měla ráda. I ty, kteří moc nemluvili. Ty dokonce mozna i vic nez ty ostatní (sorry, učitelský vtípek). Za ty dva měsíce, co jsem tady byla jsem je stačila i trochu poznat. Záměrně jsme jim v úkolech na procvičovaní psaného textu dávala takové otázky, u kterých jsem mela šanci se neco dozvědět o nich, jejich životě, zvycích a tím i něco o společnosti jako takové. 

Dozvěděla jsem se například, že skoro vsichni rádi mango, že chtějí bydlet ve městech, že je pro ně víra v Boha důležitá, že si velice váží rodičů a top povolání jsou lékař, řidič, businesman a učitel. 

Posledni týden jsem ale role obrátila. Nechala jsem je zeptat se na co chtějí oni mě. Dala jsem jim všem nastříhané (no dobře, natrhané) papírky a anonymně na ně napsali svoje otázky a já je pak zodpovídala.

Nejčastější otázky byly:

- Máš přítele/manžela/děti?

- Proč jsi prijela do Tanzanie?

- Co tvoje rodina?
(Dotazy na povoláni rodičů, počet sourozenců, jména všech :) )

- Co ráda děláš ve volném čase?

- Jaká je Evropa v porovnání s Tanzanií?
(Ve vzdělaní, dopravě, chudobě, sirotcích, dětech na ulici, HIV, atd.)

- Proč ty jsi bílá a já černý?

Ale objevily se i:

- Vzala by sis Afričana?

- Kdo je král Evropy?

- Máš ráda erotické filmy?

- Kolik je v Česku kmenů?

- Chci do Evropy, pomůžeš mi?

- Proč jste vykořisťovali Afriku? 

Loučení s klukama v sirotčinci bylo taky smutný. Náhoda tomu dala (nebo lítost ke mě) že se vyhlásil English Day na jeden z mých posledních dnů, který se nakonec potom protáhl až do víkendu.

Byla jsem se posledni den podivat za nima na pole/zahradu a pomohla jim trochu. Spíš jsem bojovala o to, aby mě k něčemu pustili. Neuznali za vhodný abych tam pracovala nebo mi nevěřili ze ten záhon zaleju poradně, nevím. Každopádně bylo ale fascinující vidět jejich práci. Jsou zvyklí na manuální úkoly a vím že jsou odolnější a silnější než třeba já v jejich věku... Ale stejně. Jak nosí ty kýble plné té špinavé vody z potoka... Člověku to nedá aby nesrovnával. 

Na večeři jsem koupila nějaké suroviny, které kluci běžně nemají. Ja sama jsem ale zůstala u klasické rýže se zelenýma listama a čaje. Nějak tak jsem si na to zvykla a chtěla jsem si ještě užít klasické tanzanské kuchyně a taky jsem chtěla dopřát jim, ne sobě. Ja už za pár dnů budu v dvoupatrovým tescu na Andělu, kde si můžu vybrat co jenom chci. Oni ale ne. 

Klasicky na rozloučenou se slavnostně vystrojili. Vzali si dlouhé kalhoty a uncle Joseph dokonce i sako.

Zpívalo se a tančilo. Na moji počest a pak i na teacher Josepha (ne uncle Joseph), který se zrovna chystá na povinnou brannou službu než nastoupí jako právoplatný učitel na střední škole.

Ke konci už odpadávaly hlavy na stůl únavou nejenom těm nejmladším sirotkům, ale i mě. Ale říkala jsem si, že pokud to zvládne uncle Joseph s malárií, tak ja přece musím taky vydržet. 

Nebylo to jenom rozloučení se školou a sirotčincem, ale pro mě i rozloučení s africkou vesnicí a začátek poznávání měst. Nejdřív jsem jela do Songeyi na jihu odkud pak rovnou do Daru. A teda musím říct, že to pro me byl velký šok. Život v Daru a v Mahangu se snad nedá ani srovnat. Lidi vypadají jinak, maji jiné cíle v životě, jinak se oblekaji, jinak mluví, jinde pracuji, atd. Skoro mi to přišlo, že  jediné co maji společné je svahilština a ugali. 

V Daru jsem teda po nakoupení suvenýrů a produktů do eshopu a přebírání tinga tinga obrazů strávila jeden den na pláži (obklopená samýma bělochama - divný) a vyrazila na cestu do Evropy. 

Tekže zveřejněním tohoto posledního příspěvku je blogování z letní mise 2014 u konce :)

Evropanka v Africe: o dešti a dopravě

První dny, mozna i týdny tady jsem měla představu toho, ze počasi se nemění. Nebo aspoň ne tuhle (suchou) sezónu. Že s železnou pravidelností prostě každé ráno vyjde slunce, svítí do večera, zapadne a druhý den zas. To jsem ale netušila že ta pravidelnost neni tak železná. Změny sice nejsou tak velké jako jinde, ale jsou i tady. V první řadě den a noc. Zatímco ve dne je po několik hodin třicet stupňů a pokud není zataženo tak opravdu neskutečné horko (tady bych chtěla odradit spolu-milovníky čokolády. Nejenom ze tady nejde sehnat, pokud jde, tak je draha... Ale kdyz uz si tu tabulku nekde by bojujete a chcete si ji střežit po více nez dve hodiny, tak naprosto nemožné! Rozteče se tak že dobrá je už jenom na fondue) tak v noci nastává opačný extrém. Naše (a tím myslím hlavně svoje, no jo no, křehká mzungu) ještě vyhřatá od slunce jsou najednou odstavena od slunce, zdroje tepla. A rozdíl v teplotě je normálně i 20 stupňů. Takže sbohem tílko a sukně a hurá do mikiny, bundy a dlouhých kalhot. 

Co je pro mě ale víc překvapivější je to, jaké jsou rozdíly mezi regiony a to, že tady i prší ! A to dokonce i v Mahangu, nejsušším místě, jaké jsem viděla. Sice je po pár minutách po všem a do půdy se vláha snad ani nestihne dostat, ale stejně. Zato v Tukuyu, ani ne 50km od Mbeyi ale prší snad neustále a poměrně chladno. Zelené kopce jsou tam i v suchém období. A v Dar es Salamu, tam je zase vlhko ale neuvěřitelné vedro. 

Vždycky jsem totiz Tanzanii brala jako jednu zemi s jedním počasím, ale tahle jedna země ma z jednoho konce na druhý přes 1000km. To je jako myslet si, že počasí z Prahy až na Sardinii je stejné :)

A druhá věc, co mě tady fascinuje je doprava. 

O dopravě v Tanzanii bych mohla mluvit dlouho. Diky/kvůli tomu, ze moc nepobydu na jenom místě a ráda se podívám někam kde jsem ješteě nebyla, jsem se nacestovala poměrně dost. O tom kam a proč jsem psala už v minulých příspěvcích na blog ale jak, to popíšu dneska.

Auta

Klasicky častý dopravní prostředek všude na světe. Jezdí se tady auty poměrně dost, ale je to neuvěřitelně drahé. Koupit auto, udržovat ho (hlavně na místních cestách, tj. Časté opravy) a i benzín/nafta. Takže jezdí jen ti nejbohatší, mezinárodní společnosti a ti, co si auto koupili na byznys. 

Nejčastější typy jsou logicky velké suv a terénní auta (land rover, jeep, apod.) s ohromným objemem (opět, velká spotřeba). Proto naprostá většina populace se přepravuje jinak. Viz. dále

Pikipiki

Aneb motorka, která tady zaveze člověka kamkoliv. Kolikrát i na pro mě nesjizdná místa. Jezdí jak na vesnicích tak ve velkoměstech. Je dražší nez dala dala ale levnější nez bhajaji. 

Kola

V Holandsku, ráji cyklisticky, se ze mě stala velká milovnice kol a tak jsem byla potěšená, že jsem mohla jezdit i tady. To jsem ale nevěděla co mě čeká. Nejenom že já tady mám daleko míň energie než v Evropě, asi kvůli stravě, ale podmínky jsou tady vsechno jenom ne ideální. Prašno, horko, špatné cesty, bezohlední řidiči, kameny, prázdné kola, atp. 

Pořád to ale zůstává jeden z mých nejoblíbenějších dopravních prostředků, hlavne kvůli nezávislosti, kterou dává. 

Daladala

Minibusy, které jezdí všude a jsou neskutečně levné. Narve se do nich neuvěřitelně moc lidi. Ti co stojí podají svoje tašky, kufry, děti, nákup, cokoliv těm, co sedí a ti co sedí jsou primáčknutí buďto k okýnku nebo na něčí čast těla, pokud sedí v uličce. Prý jsou nebezpečné, tím přetížením a i řízením, ale mě se nikdy nic nestalo, takže to nemůžu tvrdit.

Bhajaji

Asi můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Bohužel ale jeden z těch dražších (cesta z jednoho konce Mbeyi na druhý je za 5000 TZS, za daladala maximálně 1000 TZS, pokud je dobré spojeni tak i 500 TZS) a tak jsem jela jenom párkrát. Je to vlastně takové indické taxi, které vypadá jako by na skútra někdo přimontoval lavečku a obalil to plachtou. V předu v prostřed sedí řidič, z jeho obou stran obvykle dalsi dva lidi a v zadu (na té jakoby lavičce) další tři cestující.

Autobusy a coastery 

Asi moje nejhorší zkušenosti jsou z autobusů. Ale asi nejsem moc objektivní, protože tady hraje velkou roli to, že v autobuse jsem vždycky strávila 5+ hodin, takže i ta nejmenší věc, kterou bych za krátkou cestu v dala dala překousla v pohodě, mi po třech hodinách prostě začala lézt na nervy. Hlavně to bylo: otevřené okýnko, hlasitá hudba, hrozný film, křičící děti, otravný soused, časté zastávky, nebezpečné řízení a HLAVNĚ rychlé přejíždění retardérů.

Letadla

V poslední době velký hit v mezistátní s regionální dopravě. A já z toho mám radost. Místo 15-cti hodinové cesty autobusem z Mbeyi do Dar es Salaamu jde teď naskočit na Fastjet a být tam za 50 minut. Hurá technologie! 

Otevírá se stále víc nových spojů, především z Daru do jiných velkých měst v regionu východní a jižní Afriky - Harare, Johannesburg, Entebbe nebo Lusaka. Takže doufejme, že cestování i tady bude v budoucnu rychlejší a pohodlnější.

Vlak

Bohužel jediný dopravní prostředek, který jsem tady nevyužila. Ale určite ne z nedostatku iniciativy. Pro zájemce o zážitky z první ruky ale můžu doporučit Vlastův příspěvek tady na blogu, kde píše o jejich cestě se Zuzkou z Daru do Mbeyi. Jsou tady dvě vlakové tratě: Centrální (z Daru do Dodomy) a Tazara (do Zambie). Já měla už i rezervovaný lístek na první třídu, Tazara, z Mbeyi do Kapiri Mposhi. Nechali nás to v klídku zabookovat, ale den před odjezdem, když jsme zavolali abychom se zeptali kdy teda vlak pojede (zpoždění totiž může být půl hodiny až jeden a půl dne) tak jsme se dozvěděli, že vlak nepojede a že nejel asi tak už měsíc v tomto směru. 

Tazara je zkratka Tanzanian Zambian Railway, tanzansko-zambijské dráhy. Bohužel ale tam spolupráce končí a tak vlaky prostě nejezdí. Když jsme byli v Zambii, tak jsem se v místním The Post dočetla, že ani do budoucna to nevypadá na lepší vývoj a velice pravděpodobně to bude vypadat tak, že vyjede jeden zambijský vlak směrem státní hranice, kde zastaví, obrátí se a pojede zpátky. Cestující si můžou vystoupit, přejet na nejbližší železniční zastávku do Tanzanie, kde vlaky budou dělat totéž. 

Africké listy část 4.,rozlučková

Tuto zprávu už píšu z civilizovaného Brna, týden po návratu. Během toho týdne jsem si postupně začala opět zvykat na výdobytky jako je moje skvělá automatická pračka, senzační plynový sporák, teplá sprcha a nadměrně osvětlený byt. Samozřejmě jsou i věci, na které si zvykám o poznání hůře - zrychlené tempo všeho, požadované pracovní tempo, nepřátelské pohledy v šalině a v obchodech, záplava zboží v obchodech, z čehož je ale minimum tuzemské (v Tanzánii je zásobování minimální, ale zato všechno je Made in Tanzania). Moje neochota naskočit zpátky se projevuje také prokrastinací ohledně dopsání blogu a zprávy pro Míšu :) (pozn. dokončuji téměř měsíc po návratu, Afrického tempa při řešení věcí se člověk jen tak nezbaví)
Poslední týden ve škole vlastně vůbec nebyl týden, protože byly nahlášeny dvoudenní prázdniny na oslavu konce Ramadánu. Protože však pro ukončení Ramadánu musí vrchní představitel islámu v Tanzánii spatřit alespoň srpek měsíce, nebyli jsme si jistí, kdy to nastane. Každopádně jsme věděli, že někdy prázdniny budou a tak jsme naplánovali (pro děti již asi tradiční každoroční ) výlet na blízký kopec. Nicméně první noc se měsíc schovával za mraky, takže děti i my jsme museli ráno do školy. My jsme měli před sebou poslední den v Jakaya, tak jsme si rozplánovali hodiny ve všech třech třídách s tím, že jim konečně ukážeme připravené materiály o ČR. První rozlučková hodina byla ve III.A, kde po našem výkladu o naší krásné vyspělé zemi v srdci Evropy a po vyzvání, jestli mají studenti nějaké dotazy, strhlo něco neuvěřitelného. Ze studentů, kteří před tím ze sebe nemohli vypravit ani základní otázku "What do you do every morning" najednou začaly vypadávat perly ve Swahenglish, které začínali dotazy na Vlastíkovi dostupnost pro ženitbu (popřípadě jestli by se nechtěl ženit můj bratr), před dotaz kolik mám dětí, jestli bych si chtěla vzít Masaje (a proč si všichni Evropani chtějí brát Masaje/Masajku), po dotaz, jestli je Barack Obama prezident Evropy a konče u středního věku dožití a HDP České republiky. Samozřejmostí byly otázky na styl oblékání, hudby (dívčí část třídy), jak a za kolik se dá dostat do ČR, kolik kmenů u nás žije a proč vůbec Evropani do Tanzánie jezdí (klučičí část). Každopádně všichni byli tak nadšení a rozdivočení, že nás přišel usměrnit Mr. Bofu a do další třídy už nás nepustili bez doprovodu, jinak bychom jim studenty úplně rozdivočili.

Vlastík v živé diskuzi o ekonomice ČR vs Tanzánie

Divočáci ze III.A

IV. form

 Po (už značně klidnější) návštěvě IV. a III. B třídy jsme se rozloučili s učitelským sborem (značně prořídlým, protože polovina začala předčasně slavit konec Ramadánu už předchozí den a do školy nepřišli) a spolu s panem ředitelem jsme probrali plány a možnosti docházky pro sirotky. Mr. principal souhlasil, že přijme další děti bez problémů (3x hurá). Taky nás seznámil s plány školy na další rozvoj - vytvoření sportovního hřiště. Prozatím mají studenti Sports and Games ve stylu "odkamenovávání budoucího sportoviště". Tento plán je jistě záslužný, po odstranění několika málo much (touha vysypat basketbalové hřiště tunou písku a ohradit ho zdí z kamenů) bude jistě i úspěšný. Před naším odchodem jsme ještě viděli ukázku hromadného tělesného trestu (studenti pozdravili paní učitelku Good morning Sir)...

Tělesně a vesele...

Pan ředitel a budoucí sportoviště

Basketball field

Goodbye Jakaya

Druhý den už konečně a opravdu vyšel měsíc, takže začaly dva dny prázdnin. Ráno jsme vyfasovali 12 čistých, svátečně oblečených dětí, abychom je o pár hodin později vrátili značně špinavější, zaprášenější a některé i o nějakou tu botku lehčí. Nicméně se výlet vydařil :) Kluci po cestě očesali několik keřů s bush bubble gum, podle bobků vystopovali a z nory vyhrabali jednoho ježka, aby ho posléze na naši přímluvu opět zahrabali, kopec vyběhli nahoru, dolů, pak ještě jednou nahoru, když se jim zdálo, že jsem pomalá, spořádali kupu chipsy na mayai ve Mswiswi, prošlapali několik botek, které se rozpadly, a po návratu (když jsme my byli docela uondaní) šli ještě hrát fotbal. To nemluvím o tom, že Africké děcka prostě radši chodí bosky, takže pro chůzi v terénu boty prostě sundali, aby byli rychlejší. Ve Mswiswi byl také čas na holiče - kdo měl pocit, že mu příliš vlají vlasy (alias typická drátěnka na hlavě), šel na modní sestřih "na koleno" bez ohledu na věk a pohlaví.

Královské dělení sušenek

Benedicto pózuje

Kluci pomáhají "nejslabším" článkům

Skupinovka z trhu

Soda U Michaela a čekáme na chipsy

A  pak už nastal náš poslední den v sirotčinci, poslední rychlé natloukání  háčků na ručníky, pálení odpadků (kterých opravdu nejvíce vyprodukujeme my), balení a loučení :( A focení dětí pro sponzory doma (fotky samozřejmě dodáme).Také to bylo všechno trochu smutné (hlavně pro mě), protože děti jsou milučké člověk si k nim docela rychle najde cestu a i když jsme s nimi nebyli dlouho, tak nám teď  tady doma chybí...

Spalovna odpadů

Malý gangsta

Po odpočinkovém dni stráveném u Chrise v horečkách na toaletě (Vlastík chytil nějakého bacila) a sháněním kávových bobů (já) jsme se vydali na 13 hodinovou cestu autobusem do Daru. Cestu nám zpříjemňovaly Tanzánské telenovely se závažnými sociálními tématy (přistěhovalý Keňský rapper ve slumu, manžel bijící ženu a její sestru a pak ještě naprosto nepochopitelný manželský čtyřúhelník, který vyústil v tragédii), písně domácí produkce, paviáni na silnici, slepice v zavazadlovém prostoru a předseda Tanzánské oftalmologické společnosti přes uličku. Poslední víkend jsme si váleli šunky na Kigamboni na pláži a bylo to parádní. Kromě  Indického oceánu jsme objevili další limity v čekání na  předem objednaný oběd (4 hodiny), našli jsme zásadní rozdíly mezi pláží pro místní a pro turisty (10x méně odpadků a 2x dražší jídlo a pivo), ocenili jsme cenovou dostupnost léčivých bylin (4 Kč,- za silně ubalený kus) a já jsem překonala svoji fobii z davu, protože v Tanzánii mě skoro nikdo nepřevyšuje o více než půl hlavy a ještě jsem se bez problémů mohla orientovat podle Vlastíka čnícího nad všemi. Prostě jsme si to užili a tím je myšlený celý pobyt. Samozřejmě, že celý náš africký výlet měl i hlubší rovinu, ale s tou se pořád ještě srovnávám a není potřeba všechno ventilovat...sečteno podtrženo -dojmy veskrze pozitivní! :) Doufám, že se brzy zase uvidíme Afriko

Tanzánie pro turisty...

Tanzánie pro váleče plážové...