Evropanka v Africe dále cestuje (V)

Dneska akorát odjíždíme na pár dní do Zambie. Záměrně říkám pár dní, protože vlastně ani nevím jak dlouho tam budeme. V plánu máme vidět Lusaku (hlavní město), Livingstone a Viktoriiny vodopády. Měli bychom se vrátit příští pátek. Všichni se ale budeme snažit o to udělat ten výlet co nejvíc low-cost co to půjde, takže je možné, že se vrátíme hned po pěti dnech co nám dojdou peníze :D No jo, no, chudí studenti. 

Update: po návratu do Tanzanie: 

Zambie. Hlavní turistický tahák jsou největší vodopády světa, které leží až na jihu země (tj. ten opačný konec než kde je Tanzanie) a to jsme si zvolili jako cíl naší cesty. Celkově jsme měli dost málo kritérii protože  shodnout se ve čtyřech na tom, co budeme delat a kam půjdeme neni az tak jednoduché a taky my vsichni jsme docela přizpůsobiví co se tyče změn v itineráři, takže to byla docela improvizovaná cesta.

klasičtí prodejci všeho možného (hlavně ovoce) při zastávce autobusu

Nějaké podmínky jsme ale měli, a to: 

- udělat to co nejlevněji jak jenom půjde (samí dobrovolníci, že jo)

- dostat se k Viktoriinym vodopadům

- vidět Lusaku

- potencionalně navštívit další sousední země (Malawi, Botswana, Namibie?)

- vrátit se zpátky ještě v srpnu

Musím říct ze já sama za sebe bych hodnotila úspěšnost těchto cílů na 3,5 z 5. (ano, moje skrytá láska k měřítkům hodnocení a kritérii se tady projevuje :) ) 

místní měna: zambijská kwacha

Cestu jsme začali v okolí Mbalizi, u Mbeyi, kde jsme si prakticky stopli autobus, kterej jel směrem k hranicím. Za necelé dve hodinky jsme byli na přechodu v Nakonde. Tam jsme museli vystoupit, pěšky dojít asi půl kilometru na tanzanské imigrační oddělení, oficiálně opustit zemi, popojít na zambijskou stranu, zaplatit 50$, nechat si zkontrolovat očkováni na žlutou zimnici, dostat razítko do pasu a zase pěšky přejít na jinej autobus směrem do Lusaky. 

No přeshraniční spolupráce vázne, no.  

(Tady bych chtěla mít ještě 'ebola vsuvku': i když jsme jeli ze země kde jsou už neprokázané případy eboly - na severu, Kagera, u hranic s Rwandou - a v sousední zemi Kongu je uz i několik mrtvých, tak absolutně žádné kontroly ani 'screening tests' jak psali v novinách, ze se bude provádět. Takze se vubec nedivím, že se ta nemoc takhle docela rychle šíří pres kontinent.)

upozornění o ebole od zdravotního inspektora na hranicích

Absolutně nejhorší část cesty nastala ale v autobuse od hranic do hlavního města - Lusaky. Oficiálně sice byly mista rozdělené, každý dostal lístek, ale k tomu to vypadalo, že si místní vozí s sebou i půl baráku sbalenou do plastových tašek. Kam se jenom dalo byly nastrkané všemožné věci, od kartonů s coca-colou přes židle, a lidi seděli na svých i cizích kufrech a taškách, včetně mojí, i v uličce. Děti se asi nepočítali jako normální cestující protože těch tam bylo spousta, ale ani jedno nemělo svoje vlastní sedadlo; seděly prostě jak a kde se dalo. Přes kontrolu hmotnosti, která byla po cestě jsme čtyři ze šesti kritérií nesplnili (váha na přední, zadní nápravě, atd.) a tak muselo 80% autobusu vystoupit, autobus projel váhovým úsekem znovu, lidi opět nastoupili a jelo se dál. Ať žije bezpečné cestování. Taková situace je vcelku normální v minibusech po městě nebo z Mswiswi do Mbeyi. Na to už jsem si zvykla. Ale že takhle bude takhle vypadat i 15-cti hodinová cesta nočním autobusem do hlavního města, to jsem nečekala. 

Do Lusaky jsme dorazili ráno, ještě předtím než se město probudilo. To nebyla moc potěšující zpráva pro nás a naše vyhládlé žaludky. Chodili a hledali jsme vhodný (=levný) a otevřený podnik tak dlouho než nakonec bylo otevřené všechno. Takže ja si dala svoji oblíbenou snídani: černou kávu, zeleninou samoosu a ovoce - banán. 

Posilnění jsme pokračovali v objevování co je zajímavého na městě, abychom zjistili, že vlastně nic moc. Docela dost moderních budov a různých rozvinutých vymožeností, která se jinak v menších městech nevidí - jako odpadkové koše, semafory, veřejné osvětlení, chodníky, supermarkety (Spar!) a dokonce i kino. Tam jsme neodolali jít! Navštívit takový zábavní podnik a shlédnout film zambijské produkce, to je přece sen každého správného kulturního cestovatele.  Kino bylo v komplexu budov hned u velkého tržiště (jednoho ze jenom tří doporučených míst k navštěvení od Lonely Planet). Budova vypadala jako kdyby nebyla spravována nebo opravována asi tak někdy od 70. let a teď okupovaná kýmkoliv kdo měl cokoliv k prodeji. Odněkud se objevil správce objektu či kdo a ptal se kam míříme. Kino znal a zavedl nás tam. Cesta vedla do prvního patra úzkými klikatými chodbami plnými lidí, ať už prodejců nebo prostě postávajícími - velmi zaujatými bílými turisty. Mě osobně okamžitě před očima probleskly kombinované záběry z filmů Taken, Hostel a Saw. Ale k mému velkému překvapeni - a úlevě že dneska odpoledne teda neskončím rozřezaná na kusy někde v Lusace - se v druhém patře, po třech odbočkách vpravo, pěti vlevo a za druhými dveřmi s nápisem 'Nevstupovat', objevilo kino! 

Takhle Lusaka taky vypadá: sice spousta moderních a pěkných
budov, ale odpadky se válí všude.
Očividně nejsou peníze na všechno a priority jsou jinde.

podporuju stereotypy bílého člověka:
obědvám burger :)

Bylo asi zhruba poledne a tak jsme nebyli překvapení, že je prázdno. Ale naši otázku 'Co se dneska teda dává a v kolik?' nepochopil správce vůbec. Že jestli chceme videt film, tak že nám ho pustí. Dobře teda. Co chceme prý vidět: drama, romantiku, historii... Něco místního, řekli jsme. Takže nám pustil místní produkci. Myslím, že se to jmenovalo něco jako Červená taška. Vydrželi jsme tu špatnou kvalitu obrazu i zvuku, nesrozumitelný přízvuk a nezajímavý děj asi 10 minut. Ja osobně si myslím, že i to je úspěch. Šli jsme potom vybrat jiný film, že třeba jsme měli jenom smůlu na režiséra nebo něco. Jak se ale ukázalo. V kinomatece meli pouze Červenou tašku a hollywoodskej akční film The Last Stand. Nic jinýho. Takže jsme se podívali na to jak Arnold Schwarzenegger opět zachraňuje Ameriku. 

u našeho Couchsurfera

 V Lusace jsme byli ubytovaní přes Couchsurfing (pro necestovatele nebo neznalce, tady: https://www.couchsurfing.org/n/how-it-works a česky na wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/CouchSurfing) u francouzského Kanaďana, který bydlí se svoji ženou, CEO jedné místní banky, v krásném domě v jedné z lepších čtvrtí Lusaky, poblíž ambasád, takže velice bezpečno i pro bělochy. Měli zahradu, wifi, bazén, kávovar a terasu natočenou k východu, kde jsme společně posnídali cupcakes, takže pro mě osobně ráj :)

Lusaky jsme si teda užili i další den, ale to nám úplně stačilo. Prošli jsme těch pár památek, které tam jsou a rozhodli se další den pokračovat do Livingstonu. Jako největší turistický highlight města Lusaky můžu za sebe doporučit národní muzeum, kde byla výstava fotek proti nuceným svatbám dětí v jednom patře a historie a etnografie Zambie v druhém. Před muzeem byl taky docela zajímavý památník obětem za boj za svobodu. To jak se rozpadá od země vyjadřuje jak tyto boje ničí lidi. Mě osobně se to líbilo. Ale asi záleží na úhlu podledu, protože třeba Christopher tento druh moderního umění moc nechápe a vytrvale tomu říkal Robocop. Takže asi tak.

před národním muzeem 

já a Robocop

Livingstone

Cesta opět vyčerpávající. Sedmihodinová. Stála ale za to, protože Livingstone je asi zatím nejhezčí africké město, které jsem navštívila (Iringa v Tanzanii je u mě teď už na druhém místě). Cesty jsou upravené, čisté, mají chodníky a je tam spousta turistů, takže na mě nikdo nepokřikuje ´bělochu´ když jdu po ulici.
Ubytovaní jsme byli v Livingstone Backpackers, což je hostel a camping pro budget cestovatele, jako jsme my. Bylo tam docela dost Američanů, ale jinak dobrý :) Celej ten areál byl každopádně super. My jsme byli ve stanech (které nám půjčili, i s polštářema, dekama, matracema a prostřeradlama. Mohli jsme využívat všech služeb hostelu, jako je bazén, zahrada s lehátkama nebo kuchyně, kde bylo všechno potřebné na uvaření dobré večeře. Navíc cena na noc byla v přepočtu ne víc jak 6 euro na osobu.

Livingstone Backpackers

Nakonec jsme zůstali tři noci, takže jsme si město Livinstone prošli docela dobře. U místního muzea jsme našli klenot - sochu a memorial českého cestovatele a mapo-tvořiče Emila Holuba :)

se sochou Emila Holuba

Ale hlavní důvod, proč jsme tam jeli byly samozřejmě Viktoriiny vodopády na řece Zambezi. Vstup do celého areálu byl sice stejně drahý jako tři noci v Livinstonu, ale stálo to za to! Jsou naprosto překrásné. Celý park či muzeum nebo jak to mám nazvat, je docela velký areál. Dá se tam nachodit poměrně dost a vyfotit si všechno z tisíce možných úhlů. Jde se dívat jak voda padá dolů z té neskutečné výšky, jde pozorovat bungee jumping na mostu do Zimbabwe (kde jsme taky byli!), raftovat na Zambezi, nechat se okrást opicema nebo se nechat skoro osprchovat tou vodou, která je tam všudypřítomná. Je to tam taky skvěle upravované, všude informační tabule, mapy, směrovky.. úplná Evropa :)

pohled seshora, kde se tvořila nádherná duha

ani ne třetina celých vodopádů; jsou obrovské!

Kafue

Ale protože jsme nechtěli vidět jenom ty největší turistické taháky, rozhodli jsme se na zpáteční cestě zastavit do neznámého města, o kterém se nezmiňoval žádný průvodce. Je to malé městečko asi 50km od Lusaky, jménem Kafue. My jsme chtěli hlavně vidět řeku a projet se na loďce, což se ukázalo jako nemožné ten den, co jsme přijeli. Všichni přítomní v areálu u loďek, kde byla i restaurace (bohužel ne ale ubytování, takže jsme museli jít do velice autentického guest housu v centru) byli docela opilí a tudíž pro nás ne úplně důvěryhodní. Takže jsme to nechali na druhý den ráno. 
Přišli jsme tam hned na otevíračku, jak nám řekli, v 8 ráno. Naivky. Samozřejmě první zřízenec se objevil před devátou. Sdělil nám, že někdo, kdo se stará o lodě přijde za chvíli. Mezitím že si můžeme dát snídani. Byla neskutečně předražená, takže jsme s vidinou čerstvého ovoce v Lusace vydrželi nejíst a čekali na kolegu. Ten dorazil o půl desáté. Sdělil nám, že je jenom ten, co bere peníze (takhle to doslova řekl) a že kapitál lodi dorazí později, až mu zavolá. No, myslím, že před jedenáctou jsme už byli na lodi. (Já toho času aspoň využila k opravování testů do školy a psaní deníku, takže mi to až zas tak nevadilo, ale káva mi to ráno dost chyběla). Výlet na lodi sice netrval dlouho a ani nebyl nijak sofistikovaně naplánovaný, ale bylo to hezké. Viděli jsme zátoku řeky Kafue a hlavně hrochy! Kapitána jsme požádali, ať tam zůstane, tak vypnul motor a my mohli v klidu pozorovat ty úžasná zvířata ve vodě :)

Hrošíci na řece Kafue

Na lodi, dokonce i vesty jsme dostali!

Cesta zpátky probíhala asi poměrně stejně jako cesta tam, takže nemá smysl ji popisovat znovu. Tento víkend jsme teda zpátky v Tanzanii a já hned v pondělí zase ve škole. Bude to můj poslední pracovní týden, takže pak napíšu zážitky z posledních dnů a cesty do Daru, kterou budu mít přes město Songea, kde navštívím kolegy dobrovolníky z USA :)

Osiřelá Evropanka hledá nové kamarády (IV)

Tak jsem tady sama bílá kůže za Bez Mámy. Potom, co postupně odjeli všichni mí kolegové spoludobrovolnící jsem tady zůstala na další víc jak měsíc sama. Kdepak se vytravilo jednáni se mnou jako se vzácným zbožím. Už nedostávám na výběr ze čtyř druhů jídla, žádná místní zvěř pro mě taky zabíjená není, nádobí si umývám sama a pepsi už mi nikdo nekoupil ani nepamatuju. Ale cítím se takhle daleko líp. Víc jako místní a míň si mě ostatní všímají, takže můžu v klidu pracovat nebo si prostě dělat co chci. A ono taky být soustavně centrem pozornosti není žádná hitparáda. Neříkám, že by najednou všichni zapomněli, že mám jinou barvu pleti a nemluvím svahilsky, ale berou mě tak nějak víc automaticky jako součást každodenního života.

A jak ten můj každodenní život tady sama osiřelá vedu?

Každý všední den (pokud není nějaký státní svátek jako dneska – nane nane – 8/8) chodím učit na Jakayu. Studenty učím dopoledne a odpoledne se připravuju na další den nebo opravuju testy, které jim dávám. Škola nemá absolutně buď peníze nebo ochotu poskytnout cokoliv, takže všechno připravuju sama. Materiály, hry, kopíruju cvičení, atd. Přijela jsem naštěstí připravená. A co nemám jde vždycky najít na internetu. To je pro místní učitele docela prozření. Nevypadá to, že by je kdykoliv napadlo se věnovat výuce po skončení jejich pracovních hodin nebo popřemýšlet nad tím, jak udělat hodiny zajímavější nebo zábavnější. Mají většinou jednu knihu na jeden rok, pro každý ročník jinou. A tu vezmou od strany 1 postupně až do konce. Nějaké přizpůsobování obtížnosti s ohledem na konkrétní studenty, na to se tady moc nehraje. Docela mě mrzí, že tady nemůžu zůstat delší dobu. Jsem si jistá, že soustavnější práce, alespoň na rok, by studentům neskutečně pomohla. Večery, když nemám taky pracovní (=proofreading Chrisovy knížky, který jde mimochodem daleko pomaleji, než jsem si myslela. Nevěděla jsem totiž, že ten text nebyl ani jednou nikým kontrolován. Takže je na mě nejenom zkontrolovat gramatiku a stylystické detaily v angličtině, ale taky doplnit všechny ty chybějící čárky, tečky, uvozovky, atd.) většinou trávím s klukama a sestrou Ephifaniínebo – úplně upřímně – jdu okamžitě po večeři spát.

jedna z mnoha after-hour private English language sessions :) s "našima" klukama

poznámky z minulé hodiny historie. Aneb líní učitelé mají metodu: Nechejme studentům text o asimilační politice, oni si to sami přepíšou na tabuli a naučí nazpaměť

Když už jsem zmínila to jídlo, tak musím říct, že jídlo mi žádné moc nechybí. Překvapivě se tady dá dostat všechno. V Mbeyi i pizza. Sice hnusná, ale je tam! Měla jsem tolik kuráže, že jsem tady zkusila i těstoviny. No, jak mě učili doma: Na jídlo se fuj neříká. Takže zůstanu u konstatování, že se tady budu i nadále živit místní veganskou stravou. Žádné experimenty s italským dovozem.

taková normální večeře: rýže, banány, zelené listy a ananas

tea break v práci (u opravování testů): chapati a chai

Co mi tady ale trochu víc chybí jsou kamarádi. A tady začíná sranda. 

Samozřejmě jsou tady lidi kolem mě, se kterýma trávím čas, ale o nějakém velkém přátelství se asi mluvit nedá. Představa místních o tom, co “kamarádství“ s bělochem je: být s ním vidět. To je hlavní podmínka. Čemuž se ani tak moc nedivím a ani mi to moc nevadí, kdyby to ale nebyla jasně největší část času, který spolu trávíme. Když už se teda bavíme, tak jsou to zdvořilostní fráze a věčné ptaní se na aktuální stav. 

Karibu – Asante

Habari za kazi – Asante

How is Jakaya? - Everything is good. 

How is it at home? - We are all fine. 

A tak dále. Nevěřila bych tomu, ale takováto konverzace může trvat třeba hodiny a nemusí se vůbec ani vyvinout v nic dalšího.

Pokud teda už najdu někoho, s kým můžu vést normální konverzaci (tady musím poznamenat, že to je napůl moje chyba, protože umět dobře svahilsky, tak je situace lepší. Mluvím ale tady o tom najít někoho, s kým můžu mít normální anglickou konverzaci) tak je to debata většinou o náboženství. A to zase není úplně moje nejvější hobby. Teda nic proti tomuto tématu, ale tři hodiny denně každý druhý den, to už je asi na mě moc. 

A najít si tady nové kamarády je vůbec velice těžká záležitost. Nemluvím o dalších běloších, s těma je situace jednodušší, ale na to abych se bavila s Angličankou jsem nemusela jezdit do Mbeyi. Takže jsem chtěla poznat někoho místního. S s holkama se nedá mluvit. Jsou buď zakřiknuté nebo mají vlastní starosti s manželem a dětmi (i když jsou mladší než já) a místní mladí muži se mnou mají očividně jiné plány než navazovat duchaplné přátelství a debatovat o světové politice, novinkách v kině a budoucí kariéře. „I love you“ nebo „Ninakupenda“ tady slyším průměrně dvakrát do týdne. 

Jak jsem taky zjistila, místní mají absolutní obsesi v telefonování a esemeskování. Jakmile dostanou něčí číslo, pochopí to jako souhlas k tomu, aby posílali pozdravy, vtipné i nevtipné obrázky, náboženské texty, apod. A to několikrát do hodiny. Takže když jsem nepochodila ani se svými technologiemi, viz. další fotka, tak jsem se - jako obvykle - vrátila k lásce od našich čtyřnohých kamarádů :)

Asi tak jsem úspěšná, no....

Moji noví kamarádi

Evropanka v Africe (III): cestujeme a loučíme se

já a nekonečná suchota v okolí Malawatu

Ztrápená nedostatkem vody kolem sebe (ne na pití, té je naštěstí pořád dost) jsem nadšená souhlasila na plán ostatních wazungu s cestou k jezeru Malawi. O tom už sice na blogu napsala Zuzka, ale říkala jsem si, že se podělím i svoje osobní poznatky. 

Lake Malawi - nebo taky Nyasa jak se mu říká v Tanzanii nebo Lago Niassa v Mozambiku - leží na hranici těchto tří států, z největší části ale v Malawi. Je překvapivě docela rozlehlé, tak, že se ani nedá vidět na druhý konec, a tak na mě skoro působilo dojmem, že jsme u moře. Proslavil ho britský cestovatel David Livingstone, podle kterého jsou pojmenované i hory, které jdou vidět na jedné straně jezera.

Cesta tam vedla přes krásné plantáže s kakaem, nazpátek zase čajové. Christopher, náš věrný řidič a průvodce, nám ukázal všechno co bylo v oblasti k vidění a trpělivě zastavoval auto na každém kopci, ze kterého byl jenom trochu výhled do té nádherné tropické krajiny. Zastavili jsme se i v jedné partnerské základce zapojené do projektu Śkola škole (Ilenge) a tak jsme, hlavně my tři učitelé, měli možnost vidět jak vypadá další vzdělávací instituce v kraji.

Jezero je nádherné. Působí dost turistickým dojmem. Mě to teda nevadilo ani trochu, ale ostatní měli trochu komentáře k tomu kolik je tam bílých lidí, a tak dále. Ale pláž je pořád krásná, voda čistá, a to i přesto, že tam místní ženy perou a němečtí turisti si tam umívají vlasy.

Nadšeni jsme byli z krásně vypadajících domečků postavených přímo na pláži. Když zjsme zjistili, že mají nejenom elektřinu, evropský záchod, ale dokonce i sprchu, skoro jsme podlehli dojmu, že jsme v civilizované krajině. V zápětí jsme ale zjistili, že voda ze sprchy neteče a v záchodě se objevují čas od času žabičky, tak jsme s klidem zjistili, že jsme naštěstí pořád ve východní Africe.

Večer jsme, zdolaní romantikou tohoto krásného jezera obklopeného nádhernými Livingstone Mountains, se rozhodli připravit si večeři na ohni na pláži u vody. Banány na grilu chutnaly jako kusy papundeklu, ale s dostatečnou dávkou chilli se dá požít všechno. A navíc, hlad je hlad. Naštěstí na nakrájení čerstvého ananasu a papáji se moc zkazit nedá, takže jsme aspoň měli skvělý ovocný dezert.

Safari – Národní park Ruaha

Výlet za zvířatama, co známe jenom ze zoo, jsme se rozhodli uskutečnit poslední víkend v červenci.

V parku jsme měli místního průvodce, který nám ukázal nejlepší místa na pozorování zvířat, které jsme zrovna chtěli vidět. Prostě jsme zaveleli: krokodýli ! A borec řekl rovně, dvakrát v pravo a za mostem je jich spousta. A tak jsme jeli. Takže služby dobré. Samozřejmě to ale nebylo zadarmo. Co taky dneska je, že jo.

Chris pozorující divou zvěř

Zvířat jsme viděli hodně – viz. fotky, ale musím říct, že po pár hodinách jsem měla i té exotiky dost a od dvacáté žirafy si je přestala i fotit.

sklenka vína v národním parku

Cesta byla dlouhá, vzali jsme to s přenocováním ve městě Iringa (které teda v mém pomyslném žebříčku hezkých tanzanských měst zatím řadím na první místo), kde jsme i nakoupili (já se Zuzkou krásné šaty) a dopřáli si dobrou kávu (v kavárně pro sluchově postižené u chráněné dílny – Neema). Po cestě jsme měli malý problém s autem, ale zůstali jsme trčet někde u cesty jenom necelé tři hodiny, což považuju za úspěch, na místní poměry, takže všechno v pořádku :)

Třetí výlet, který jsem podnikla, byl jenom jednodenní, poslední neděli, kdy jsem byla v okolí města Tukuyu (region Rungwa) se podívat na různé přírodní zajímavosti. Kráterové jezero Masoko, přírodní most (The Bridge of God), vodopád, atd ..... 

Masoko jezero

nádherný vodopád (Kaparogwe falls) uprostřed tropické krajiny

banánové plantáže

Kvůli národním svátkům ke konci ramadanu se nám doba volna protáhla, protože všechny veřejné instituce (s nimi teda i školy) byly zavřené, takže jsme si všichni pořádně odpočinuli a už se vrátili zpátky do práce. Bohužel Zuzka s Vlastou jenom na pár dní a ve středu se s námi rozloučili a zamířili zpátky do Česka.
A nejenom ti dva, ale i Ivet se rozloučila, v Mahangu v pátek večer a zítra odletí z Mbeyi. To znamená, že na zbytek léta tady budu za Bez Mámy sama běloška. Wish me luck!