Průměrně zhýčkaná Evropanka v Africe – Blanka

Na cestě

Hlásí se nejmladší účastnice letošní výpravy :)

Tak po několikaměsíčních přípravách sestavených z vakcín, kupování letenek, studování jak svahilštiny tak angličtiny, zvyšování fyzické kondice a hlavně psychické přípravy a odolnosti na místní podmínky, jsme konečně dorazili na místo !

V autě, z letiště k Chrisovi domů, Mbeya

Abych to teď uvedla na pravou míru – tyto přípravy jsou za nás všechny tři. Letenky kupoval Michal, svahilštinu se učila a kondičku zvyšovala Ivet, takže jak ja jsem se připravovala na tutu cestu do dalekých krajin? Hlavně psychicky. Jako vydržet až do září bez postování na Instagram, check-inování se na Foursquare a bez mojí oblíbené bublinkové koupele s vanilkovou vůni? No, nepřipadlo mi to moc reálně. Ale hej, tady jsem.

Nad miskou ugali s hráškem teď píšu tyto zážitky z mojí první cesty do východní Afriky. Ale jak jsem viděla, oba moji drazí spolu-dobrovolníci už víceméně obsáhle popsali jak to tady vypadá a funguje, takže já bych se chtěla soustředit v mojí části blogu na to, jak takové průměrně zhýčkané děvče z Evropy zvládne deset týdnů ve východní Africe – a proč vlastně?

Papájový strom a kolo v Mahangu

Jídlo – moje obrovská vášen (jak je taky na mě znát)

Výběr místní produkce na trhu v Mswiswi

Musím poznamenat, že vztah k jídlu je tady úplně jiný než jaký mám já. Ale o tom asi taky taky později. Přidám sem náš průměrně vypadající den co se jídla týče i s fotkama, ale až po nějaké době. Nejsem si totiž jistá jestli nedostáváme „special treatment“ první dny, takže chci počkat až budeme místní, jak mi sestra Epifanie vysvětlila. 

Jak už Michal psal, my s Ivet jsme vegetariánky, takže jsme nadšené z toho, že naprostá většina jídel, co se tady vaří, jsou rostlinného původu. Když pro nás ale šli zaříznout toho králíka jako výraz úcty (snažily jsme se jim to srceryvně vymluvit, Ivet dokonce vypadala že jí skoro slza ukápne, héérečka), běžely jsme se schovat do domku řádových sester, abychom nic neslyšely a neviděly (to jsem ještě netušila, že to Michal bude všechno fotit). No jo, kde jsou ty doby kdy jsem jako dítě sledovala vytahování vnitřností z kuřat, apod.

Na cestě do Mbeyi, v dala dala

10 věcí, co jsem o Tanzanii (nebo spíš Mbeya regionu a místních lidech) nevěděla:

 1.  Jak se lidi odlišných náboženství navzájem tolerují. Vy jste křesťan a vaše muslimská teta má právě ramadán? Žádný problém.

 2.  Že to jak ženy nosí na hlavách barely s vodou, pytle s kukuřicí a vůbec cokoliv, není jenom mýt, ale ony to opravdu dokáží !

 3.  Že to sice nevypadá a v některých oblastech je opravdu neuvěřitelné sucho, ale je to vcelku úrodný kraj, například pro moje oblíbené banány, papáju nebo avokáda.

 4.  Jak málo lidí mluví anglicky. To, že už po několik dekád jsou v Tanzanii dva oficiální jazyky – svahilština a angličtina – tady neznamená zhola nic. Anglicky (hlavně na vesnicích a mimo školy) se tady domluvím asi stejně jako v Bělorusku.

 5.   Nepřebíhají tady přes cestu žirafy se zebrama. To se děje opravdu jenom v národních parcích a na safari.

 6.  Na to jaké je tady vedro, místní nepotřebují pít moc vody a ani absolutně nepoužívají žádné přípravky proti slunci (a to už jsem viděla spáleného černocha! Ale tady se to asi neděje kvůli extra vysokému pigmentu).

77.  Jak jsou tady některé věci drahé. Například elektronika. 

 8.  Kolik je tady hmyzu a že ne každý komár nebo moucha který mě bodne přenáší malárii, tse-tse, duenge a kdovíco ještě.

 9.  S ničím se neplýtvá. Nedovedu si vůbec představit situaci, že bych nechala nedojezené jídlo na talíři nebo vyhodila něco, co by se dalo ještě následně použít. Ať žije recyklace :)

 10. Na všechno je čas.