Osiřelá Evropanka hledá nové kamarády (IV)

Tak jsem tady sama bílá kůže za Bez Mámy. Potom, co postupně odjeli všichni mí kolegové spoludobrovolnící jsem tady zůstala na další víc jak měsíc sama. Kdepak se vytravilo jednáni se mnou jako se vzácným zbožím. Už nedostávám na výběr ze čtyř druhů jídla, žádná místní zvěř pro mě taky zabíjená není, nádobí si umývám sama a pepsi už mi nikdo nekoupil ani nepamatuju. Ale cítím se takhle daleko líp. Víc jako místní a míň si mě ostatní všímají, takže můžu v klidu pracovat nebo si prostě dělat co chci. A ono taky být soustavně centrem pozornosti není žádná hitparáda. Neříkám, že by najednou všichni zapomněli, že mám jinou barvu pleti a nemluvím svahilsky, ale berou mě tak nějak víc automaticky jako součást každodenního života.

A jak ten můj každodenní život tady sama osiřelá vedu?

Každý všední den (pokud není nějaký státní svátek jako dneska – nane nane – 8/8) chodím učit na Jakayu. Studenty učím dopoledne a odpoledne se připravuju na další den nebo opravuju testy, které jim dávám. Škola nemá absolutně buď peníze nebo ochotu poskytnout cokoliv, takže všechno připravuju sama. Materiály, hry, kopíruju cvičení, atd. Přijela jsem naštěstí připravená. A co nemám jde vždycky najít na internetu. To je pro místní učitele docela prozření. Nevypadá to, že by je kdykoliv napadlo se věnovat výuce po skončení jejich pracovních hodin nebo popřemýšlet nad tím, jak udělat hodiny zajímavější nebo zábavnější. Mají většinou jednu knihu na jeden rok, pro každý ročník jinou. A tu vezmou od strany 1 postupně až do konce. Nějaké přizpůsobování obtížnosti s ohledem na konkrétní studenty, na to se tady moc nehraje. Docela mě mrzí, že tady nemůžu zůstat delší dobu. Jsem si jistá, že soustavnější práce, alespoň na rok, by studentům neskutečně pomohla. Večery, když nemám taky pracovní (=proofreading Chrisovy knížky, který jde mimochodem daleko pomaleji, než jsem si myslela. Nevěděla jsem totiž, že ten text nebyl ani jednou nikým kontrolován. Takže je na mě nejenom zkontrolovat gramatiku a stylystické detaily v angličtině, ale taky doplnit všechny ty chybějící čárky, tečky, uvozovky, atd.) většinou trávím s klukama a sestrou Ephifaniínebo – úplně upřímně – jdu okamžitě po večeři spát.

jedna z mnoha after-hour private English language sessions :) s "našima" klukama

poznámky z minulé hodiny historie. Aneb líní učitelé mají metodu: Nechejme studentům text o asimilační politice, oni si to sami přepíšou na tabuli a naučí nazpaměť

Když už jsem zmínila to jídlo, tak musím říct, že jídlo mi žádné moc nechybí. Překvapivě se tady dá dostat všechno. V Mbeyi i pizza. Sice hnusná, ale je tam! Měla jsem tolik kuráže, že jsem tady zkusila i těstoviny. No, jak mě učili doma: Na jídlo se fuj neříká. Takže zůstanu u konstatování, že se tady budu i nadále živit místní veganskou stravou. Žádné experimenty s italským dovozem.

taková normální večeře: rýže, banány, zelené listy a ananas

tea break v práci (u opravování testů): chapati a chai

Co mi tady ale trochu víc chybí jsou kamarádi. A tady začíná sranda. 

Samozřejmě jsou tady lidi kolem mě, se kterýma trávím čas, ale o nějakém velkém přátelství se asi mluvit nedá. Představa místních o tom, co “kamarádství“ s bělochem je: být s ním vidět. To je hlavní podmínka. Čemuž se ani tak moc nedivím a ani mi to moc nevadí, kdyby to ale nebyla jasně největší část času, který spolu trávíme. Když už se teda bavíme, tak jsou to zdvořilostní fráze a věčné ptaní se na aktuální stav. 

Karibu – Asante

Habari za kazi – Asante

How is Jakaya? - Everything is good. 

How is it at home? - We are all fine. 

A tak dále. Nevěřila bych tomu, ale takováto konverzace může trvat třeba hodiny a nemusí se vůbec ani vyvinout v nic dalšího.

Pokud teda už najdu někoho, s kým můžu vést normální konverzaci (tady musím poznamenat, že to je napůl moje chyba, protože umět dobře svahilsky, tak je situace lepší. Mluvím ale tady o tom najít někoho, s kým můžu mít normální anglickou konverzaci) tak je to debata většinou o náboženství. A to zase není úplně moje nejvější hobby. Teda nic proti tomuto tématu, ale tři hodiny denně každý druhý den, to už je asi na mě moc. 

A najít si tady nové kamarády je vůbec velice těžká záležitost. Nemluvím o dalších běloších, s těma je situace jednodušší, ale na to abych se bavila s Angličankou jsem nemusela jezdit do Mbeyi. Takže jsem chtěla poznat někoho místního. S s holkama se nedá mluvit. Jsou buď zakřiknuté nebo mají vlastní starosti s manželem a dětmi (i když jsou mladší než já) a místní mladí muži se mnou mají očividně jiné plány než navazovat duchaplné přátelství a debatovat o světové politice, novinkách v kině a budoucí kariéře. „I love you“ nebo „Ninakupenda“ tady slyším průměrně dvakrát do týdne. 

Jak jsem taky zjistila, místní mají absolutní obsesi v telefonování a esemeskování. Jakmile dostanou něčí číslo, pochopí to jako souhlas k tomu, aby posílali pozdravy, vtipné i nevtipné obrázky, náboženské texty, apod. A to několikrát do hodiny. Takže když jsem nepochodila ani se svými technologiemi, viz. další fotka, tak jsem se - jako obvykle - vrátila k lásce od našich čtyřnohých kamarádů :)

Asi tak jsem úspěšná, no....

Moji noví kamarádi