Evropanka v Africe dále cestuje (V)

Dneska akorát odjíždíme na pár dní do Zambie. Záměrně říkám pár dní, protože vlastně ani nevím jak dlouho tam budeme. V plánu máme vidět Lusaku (hlavní město), Livingstone a Viktoriiny vodopády. Měli bychom se vrátit příští pátek. Všichni se ale budeme snažit o to udělat ten výlet co nejvíc low-cost co to půjde, takže je možné, že se vrátíme hned po pěti dnech co nám dojdou peníze :D No jo, no, chudí studenti. 

Update: po návratu do Tanzanie: 

Zambie. Hlavní turistický tahák jsou největší vodopády světa, které leží až na jihu země (tj. ten opačný konec než kde je Tanzanie) a to jsme si zvolili jako cíl naší cesty. Celkově jsme měli dost málo kritérii protože  shodnout se ve čtyřech na tom, co budeme delat a kam půjdeme neni az tak jednoduché a taky my vsichni jsme docela přizpůsobiví co se tyče změn v itineráři, takže to byla docela improvizovaná cesta.

klasičtí prodejci všeho možného (hlavně ovoce) při zastávce autobusu

Nějaké podmínky jsme ale měli, a to: 

- udělat to co nejlevněji jak jenom půjde (samí dobrovolníci, že jo)

- dostat se k Viktoriinym vodopadům

- vidět Lusaku

- potencionalně navštívit další sousední země (Malawi, Botswana, Namibie?)

- vrátit se zpátky ještě v srpnu

Musím říct ze já sama za sebe bych hodnotila úspěšnost těchto cílů na 3,5 z 5. (ano, moje skrytá láska k měřítkům hodnocení a kritérii se tady projevuje :) ) 

místní měna: zambijská kwacha

Cestu jsme začali v okolí Mbalizi, u Mbeyi, kde jsme si prakticky stopli autobus, kterej jel směrem k hranicím. Za necelé dve hodinky jsme byli na přechodu v Nakonde. Tam jsme museli vystoupit, pěšky dojít asi půl kilometru na tanzanské imigrační oddělení, oficiálně opustit zemi, popojít na zambijskou stranu, zaplatit 50$, nechat si zkontrolovat očkováni na žlutou zimnici, dostat razítko do pasu a zase pěšky přejít na jinej autobus směrem do Lusaky. 

No přeshraniční spolupráce vázne, no.  

(Tady bych chtěla mít ještě 'ebola vsuvku': i když jsme jeli ze země kde jsou už neprokázané případy eboly - na severu, Kagera, u hranic s Rwandou - a v sousední zemi Kongu je uz i několik mrtvých, tak absolutně žádné kontroly ani 'screening tests' jak psali v novinách, ze se bude provádět. Takze se vubec nedivím, že se ta nemoc takhle docela rychle šíří pres kontinent.)

upozornění o ebole od zdravotního inspektora na hranicích

Absolutně nejhorší část cesty nastala ale v autobuse od hranic do hlavního města - Lusaky. Oficiálně sice byly mista rozdělené, každý dostal lístek, ale k tomu to vypadalo, že si místní vozí s sebou i půl baráku sbalenou do plastových tašek. Kam se jenom dalo byly nastrkané všemožné věci, od kartonů s coca-colou přes židle, a lidi seděli na svých i cizích kufrech a taškách, včetně mojí, i v uličce. Děti se asi nepočítali jako normální cestující protože těch tam bylo spousta, ale ani jedno nemělo svoje vlastní sedadlo; seděly prostě jak a kde se dalo. Přes kontrolu hmotnosti, která byla po cestě jsme čtyři ze šesti kritérií nesplnili (váha na přední, zadní nápravě, atd.) a tak muselo 80% autobusu vystoupit, autobus projel váhovým úsekem znovu, lidi opět nastoupili a jelo se dál. Ať žije bezpečné cestování. Taková situace je vcelku normální v minibusech po městě nebo z Mswiswi do Mbeyi. Na to už jsem si zvykla. Ale že takhle bude takhle vypadat i 15-cti hodinová cesta nočním autobusem do hlavního města, to jsem nečekala. 

Do Lusaky jsme dorazili ráno, ještě předtím než se město probudilo. To nebyla moc potěšující zpráva pro nás a naše vyhládlé žaludky. Chodili a hledali jsme vhodný (=levný) a otevřený podnik tak dlouho než nakonec bylo otevřené všechno. Takže ja si dala svoji oblíbenou snídani: černou kávu, zeleninou samoosu a ovoce - banán. 

Posilnění jsme pokračovali v objevování co je zajímavého na městě, abychom zjistili, že vlastně nic moc. Docela dost moderních budov a různých rozvinutých vymožeností, která se jinak v menších městech nevidí - jako odpadkové koše, semafory, veřejné osvětlení, chodníky, supermarkety (Spar!) a dokonce i kino. Tam jsme neodolali jít! Navštívit takový zábavní podnik a shlédnout film zambijské produkce, to je přece sen každého správného kulturního cestovatele.  Kino bylo v komplexu budov hned u velkého tržiště (jednoho ze jenom tří doporučených míst k navštěvení od Lonely Planet). Budova vypadala jako kdyby nebyla spravována nebo opravována asi tak někdy od 70. let a teď okupovaná kýmkoliv kdo měl cokoliv k prodeji. Odněkud se objevil správce objektu či kdo a ptal se kam míříme. Kino znal a zavedl nás tam. Cesta vedla do prvního patra úzkými klikatými chodbami plnými lidí, ať už prodejců nebo prostě postávajícími - velmi zaujatými bílými turisty. Mě osobně okamžitě před očima probleskly kombinované záběry z filmů Taken, Hostel a Saw. Ale k mému velkému překvapeni - a úlevě že dneska odpoledne teda neskončím rozřezaná na kusy někde v Lusace - se v druhém patře, po třech odbočkách vpravo, pěti vlevo a za druhými dveřmi s nápisem 'Nevstupovat', objevilo kino! 

Takhle Lusaka taky vypadá: sice spousta moderních a pěkných
budov, ale odpadky se válí všude.
Očividně nejsou peníze na všechno a priority jsou jinde.

podporuju stereotypy bílého člověka:
obědvám burger :)

Bylo asi zhruba poledne a tak jsme nebyli překvapení, že je prázdno. Ale naši otázku 'Co se dneska teda dává a v kolik?' nepochopil správce vůbec. Že jestli chceme videt film, tak že nám ho pustí. Dobře teda. Co chceme prý vidět: drama, romantiku, historii... Něco místního, řekli jsme. Takže nám pustil místní produkci. Myslím, že se to jmenovalo něco jako Červená taška. Vydrželi jsme tu špatnou kvalitu obrazu i zvuku, nesrozumitelný přízvuk a nezajímavý děj asi 10 minut. Ja osobně si myslím, že i to je úspěch. Šli jsme potom vybrat jiný film, že třeba jsme měli jenom smůlu na režiséra nebo něco. Jak se ale ukázalo. V kinomatece meli pouze Červenou tašku a hollywoodskej akční film The Last Stand. Nic jinýho. Takže jsme se podívali na to jak Arnold Schwarzenegger opět zachraňuje Ameriku. 

u našeho Couchsurfera

 V Lusace jsme byli ubytovaní přes Couchsurfing (pro necestovatele nebo neznalce, tady: https://www.couchsurfing.org/n/how-it-works a česky na wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/CouchSurfing) u francouzského Kanaďana, který bydlí se svoji ženou, CEO jedné místní banky, v krásném domě v jedné z lepších čtvrtí Lusaky, poblíž ambasád, takže velice bezpečno i pro bělochy. Měli zahradu, wifi, bazén, kávovar a terasu natočenou k východu, kde jsme společně posnídali cupcakes, takže pro mě osobně ráj :)

Lusaky jsme si teda užili i další den, ale to nám úplně stačilo. Prošli jsme těch pár památek, které tam jsou a rozhodli se další den pokračovat do Livingstonu. Jako největší turistický highlight města Lusaky můžu za sebe doporučit národní muzeum, kde byla výstava fotek proti nuceným svatbám dětí v jednom patře a historie a etnografie Zambie v druhém. Před muzeem byl taky docela zajímavý památník obětem za boj za svobodu. To jak se rozpadá od země vyjadřuje jak tyto boje ničí lidi. Mě osobně se to líbilo. Ale asi záleží na úhlu podledu, protože třeba Christopher tento druh moderního umění moc nechápe a vytrvale tomu říkal Robocop. Takže asi tak.

před národním muzeem 

já a Robocop

Livingstone

Cesta opět vyčerpávající. Sedmihodinová. Stála ale za to, protože Livingstone je asi zatím nejhezčí africké město, které jsem navštívila (Iringa v Tanzanii je u mě teď už na druhém místě). Cesty jsou upravené, čisté, mají chodníky a je tam spousta turistů, takže na mě nikdo nepokřikuje ´bělochu´ když jdu po ulici.
Ubytovaní jsme byli v Livingstone Backpackers, což je hostel a camping pro budget cestovatele, jako jsme my. Bylo tam docela dost Američanů, ale jinak dobrý :) Celej ten areál byl každopádně super. My jsme byli ve stanech (které nám půjčili, i s polštářema, dekama, matracema a prostřeradlama. Mohli jsme využívat všech služeb hostelu, jako je bazén, zahrada s lehátkama nebo kuchyně, kde bylo všechno potřebné na uvaření dobré večeře. Navíc cena na noc byla v přepočtu ne víc jak 6 euro na osobu.

Livingstone Backpackers

Nakonec jsme zůstali tři noci, takže jsme si město Livinstone prošli docela dobře. U místního muzea jsme našli klenot - sochu a memorial českého cestovatele a mapo-tvořiče Emila Holuba :)

se sochou Emila Holuba

Ale hlavní důvod, proč jsme tam jeli byly samozřejmě Viktoriiny vodopády na řece Zambezi. Vstup do celého areálu byl sice stejně drahý jako tři noci v Livinstonu, ale stálo to za to! Jsou naprosto překrásné. Celý park či muzeum nebo jak to mám nazvat, je docela velký areál. Dá se tam nachodit poměrně dost a vyfotit si všechno z tisíce možných úhlů. Jde se dívat jak voda padá dolů z té neskutečné výšky, jde pozorovat bungee jumping na mostu do Zimbabwe (kde jsme taky byli!), raftovat na Zambezi, nechat se okrást opicema nebo se nechat skoro osprchovat tou vodou, která je tam všudypřítomná. Je to tam taky skvěle upravované, všude informační tabule, mapy, směrovky.. úplná Evropa :)

pohled seshora, kde se tvořila nádherná duha

ani ne třetina celých vodopádů; jsou obrovské!

Kafue

Ale protože jsme nechtěli vidět jenom ty největší turistické taháky, rozhodli jsme se na zpáteční cestě zastavit do neznámého města, o kterém se nezmiňoval žádný průvodce. Je to malé městečko asi 50km od Lusaky, jménem Kafue. My jsme chtěli hlavně vidět řeku a projet se na loďce, což se ukázalo jako nemožné ten den, co jsme přijeli. Všichni přítomní v areálu u loďek, kde byla i restaurace (bohužel ne ale ubytování, takže jsme museli jít do velice autentického guest housu v centru) byli docela opilí a tudíž pro nás ne úplně důvěryhodní. Takže jsme to nechali na druhý den ráno. 
Přišli jsme tam hned na otevíračku, jak nám řekli, v 8 ráno. Naivky. Samozřejmě první zřízenec se objevil před devátou. Sdělil nám, že někdo, kdo se stará o lodě přijde za chvíli. Mezitím že si můžeme dát snídani. Byla neskutečně předražená, takže jsme s vidinou čerstvého ovoce v Lusace vydrželi nejíst a čekali na kolegu. Ten dorazil o půl desáté. Sdělil nám, že je jenom ten, co bere peníze (takhle to doslova řekl) a že kapitál lodi dorazí později, až mu zavolá. No, myslím, že před jedenáctou jsme už byli na lodi. (Já toho času aspoň využila k opravování testů do školy a psaní deníku, takže mi to až zas tak nevadilo, ale káva mi to ráno dost chyběla). Výlet na lodi sice netrval dlouho a ani nebyl nijak sofistikovaně naplánovaný, ale bylo to hezké. Viděli jsme zátoku řeky Kafue a hlavně hrochy! Kapitána jsme požádali, ať tam zůstane, tak vypnul motor a my mohli v klidu pozorovat ty úžasná zvířata ve vodě :)

Hrošíci na řece Kafue

Na lodi, dokonce i vesty jsme dostali!

Cesta zpátky probíhala asi poměrně stejně jako cesta tam, takže nemá smysl ji popisovat znovu. Tento víkend jsme teda zpátky v Tanzanii a já hned v pondělí zase ve škole. Bude to můj poslední pracovní týden, takže pak napíšu zážitky z posledních dnů a cesty do Daru, kterou budu mít přes město Songea, kde navštívím kolegy dobrovolníky z USA :)