Poslední dny Evropanky v Africe

Jako na potvoru byla poslední dny v Tanzanii super, takže se mi těžce odcházelo. Na škole v Jakayi byli všichni z učitelského sboru s dramatičností Afričanům vlastní zdrcení z toho, že odcházím. Héérečky. 

I přes počáteční ne-úplně-otevřenost (z mojí strany; potom, co jsem viděla jak málo chodí do hodin a všechny ty tělesné tresty) se z nás nakonec stali docela fajn spolupracovníci. Společně jsme svačili chapati a čaj, probírali budoucnost snad všech kontinentů, ptali se navzájem o rady, smáli se mojí špatné svahilštině (oni ale víc než já, pochopitelně) a doporučovali si literaturu ke čtení. Nechala jsem jim tam i materiály k angličtině, které jsem si s sebou přivezla. Takže není divu, že mi bylo upřímně líto, když jsem odcházela. 

Co bylo ale ještě smutnější bylo loučení se studenty. Všech asi 110 z nich, které mi přidělili jsme měla ráda. I ty, kteří moc nemluvili. Ty dokonce mozna i vic nez ty ostatní (sorry, učitelský vtípek). Za ty dva měsíce, co jsem tady byla jsem je stačila i trochu poznat. Záměrně jsme jim v úkolech na procvičovaní psaného textu dávala takové otázky, u kterých jsem mela šanci se neco dozvědět o nich, jejich životě, zvycích a tím i něco o společnosti jako takové. 

Dozvěděla jsem se například, že skoro vsichni rádi mango, že chtějí bydlet ve městech, že je pro ně víra v Boha důležitá, že si velice váží rodičů a top povolání jsou lékař, řidič, businesman a učitel. 

Posledni týden jsem ale role obrátila. Nechala jsem je zeptat se na co chtějí oni mě. Dala jsem jim všem nastříhané (no dobře, natrhané) papírky a anonymně na ně napsali svoje otázky a já je pak zodpovídala.

Nejčastější otázky byly:

- Máš přítele/manžela/děti?

- Proč jsi prijela do Tanzanie?

- Co tvoje rodina?
(Dotazy na povoláni rodičů, počet sourozenců, jména všech :) )

- Co ráda děláš ve volném čase?

- Jaká je Evropa v porovnání s Tanzanií?
(Ve vzdělaní, dopravě, chudobě, sirotcích, dětech na ulici, HIV, atd.)

- Proč ty jsi bílá a já černý?

Ale objevily se i:

- Vzala by sis Afričana?

- Kdo je král Evropy?

- Máš ráda erotické filmy?

- Kolik je v Česku kmenů?

- Chci do Evropy, pomůžeš mi?

- Proč jste vykořisťovali Afriku? 

Loučení s klukama v sirotčinci bylo taky smutný. Náhoda tomu dala (nebo lítost ke mě) že se vyhlásil English Day na jeden z mých posledních dnů, který se nakonec potom protáhl až do víkendu.

Byla jsem se posledni den podivat za nima na pole/zahradu a pomohla jim trochu. Spíš jsem bojovala o to, aby mě k něčemu pustili. Neuznali za vhodný abych tam pracovala nebo mi nevěřili ze ten záhon zaleju poradně, nevím. Každopádně bylo ale fascinující vidět jejich práci. Jsou zvyklí na manuální úkoly a vím že jsou odolnější a silnější než třeba já v jejich věku... Ale stejně. Jak nosí ty kýble plné té špinavé vody z potoka... Člověku to nedá aby nesrovnával. 

Na večeři jsem koupila nějaké suroviny, které kluci běžně nemají. Ja sama jsem ale zůstala u klasické rýže se zelenýma listama a čaje. Nějak tak jsem si na to zvykla a chtěla jsem si ještě užít klasické tanzanské kuchyně a taky jsem chtěla dopřát jim, ne sobě. Ja už za pár dnů budu v dvoupatrovým tescu na Andělu, kde si můžu vybrat co jenom chci. Oni ale ne. 

Klasicky na rozloučenou se slavnostně vystrojili. Vzali si dlouhé kalhoty a uncle Joseph dokonce i sako.

Zpívalo se a tančilo. Na moji počest a pak i na teacher Josepha (ne uncle Joseph), který se zrovna chystá na povinnou brannou službu než nastoupí jako právoplatný učitel na střední škole.

Ke konci už odpadávaly hlavy na stůl únavou nejenom těm nejmladším sirotkům, ale i mě. Ale říkala jsem si, že pokud to zvládne uncle Joseph s malárií, tak ja přece musím taky vydržet. 

Nebylo to jenom rozloučení se školou a sirotčincem, ale pro mě i rozloučení s africkou vesnicí a začátek poznávání měst. Nejdřív jsem jela do Songeyi na jihu odkud pak rovnou do Daru. A teda musím říct, že to pro me byl velký šok. Život v Daru a v Mahangu se snad nedá ani srovnat. Lidi vypadají jinak, maji jiné cíle v životě, jinak se oblekaji, jinak mluví, jinde pracuji, atd. Skoro mi to přišlo, že  jediné co maji společné je svahilština a ugali. 

V Daru jsem teda po nakoupení suvenýrů a produktů do eshopu a přebírání tinga tinga obrazů strávila jeden den na pláži (obklopená samýma bělochama - divný) a vyrazila na cestu do Evropy. 

Tekže zveřejněním tohoto posledního příspěvku je blogování z letní mise 2014 u konce :)

Evropanka v Africe: o dešti a dopravě

První dny, mozna i týdny tady jsem měla představu toho, ze počasi se nemění. Nebo aspoň ne tuhle (suchou) sezónu. Že s železnou pravidelností prostě každé ráno vyjde slunce, svítí do večera, zapadne a druhý den zas. To jsem ale netušila že ta pravidelnost neni tak železná. Změny sice nejsou tak velké jako jinde, ale jsou i tady. V první řadě den a noc. Zatímco ve dne je po několik hodin třicet stupňů a pokud není zataženo tak opravdu neskutečné horko (tady bych chtěla odradit spolu-milovníky čokolády. Nejenom ze tady nejde sehnat, pokud jde, tak je draha... Ale kdyz uz si tu tabulku nekde by bojujete a chcete si ji střežit po více nez dve hodiny, tak naprosto nemožné! Rozteče se tak že dobrá je už jenom na fondue) tak v noci nastává opačný extrém. Naše (a tím myslím hlavně svoje, no jo no, křehká mzungu) ještě vyhřatá od slunce jsou najednou odstavena od slunce, zdroje tepla. A rozdíl v teplotě je normálně i 20 stupňů. Takže sbohem tílko a sukně a hurá do mikiny, bundy a dlouhých kalhot. 

Co je pro mě ale víc překvapivější je to, jaké jsou rozdíly mezi regiony a to, že tady i prší ! A to dokonce i v Mahangu, nejsušším místě, jaké jsem viděla. Sice je po pár minutách po všem a do půdy se vláha snad ani nestihne dostat, ale stejně. Zato v Tukuyu, ani ne 50km od Mbeyi ale prší snad neustále a poměrně chladno. Zelené kopce jsou tam i v suchém období. A v Dar es Salamu, tam je zase vlhko ale neuvěřitelné vedro. 

Vždycky jsem totiz Tanzanii brala jako jednu zemi s jedním počasím, ale tahle jedna země ma z jednoho konce na druhý přes 1000km. To je jako myslet si, že počasí z Prahy až na Sardinii je stejné :)

A druhá věc, co mě tady fascinuje je doprava. 

O dopravě v Tanzanii bych mohla mluvit dlouho. Diky/kvůli tomu, ze moc nepobydu na jenom místě a ráda se podívám někam kde jsem ješteě nebyla, jsem se nacestovala poměrně dost. O tom kam a proč jsem psala už v minulých příspěvcích na blog ale jak, to popíšu dneska.

Auta

Klasicky častý dopravní prostředek všude na světe. Jezdí se tady auty poměrně dost, ale je to neuvěřitelně drahé. Koupit auto, udržovat ho (hlavně na místních cestách, tj. Časté opravy) a i benzín/nafta. Takže jezdí jen ti nejbohatší, mezinárodní společnosti a ti, co si auto koupili na byznys. 

Nejčastější typy jsou logicky velké suv a terénní auta (land rover, jeep, apod.) s ohromným objemem (opět, velká spotřeba). Proto naprostá většina populace se přepravuje jinak. Viz. dále

Pikipiki

Aneb motorka, která tady zaveze člověka kamkoliv. Kolikrát i na pro mě nesjizdná místa. Jezdí jak na vesnicích tak ve velkoměstech. Je dražší nez dala dala ale levnější nez bhajaji. 

Kola

V Holandsku, ráji cyklisticky, se ze mě stala velká milovnice kol a tak jsem byla potěšená, že jsem mohla jezdit i tady. To jsem ale nevěděla co mě čeká. Nejenom že já tady mám daleko míň energie než v Evropě, asi kvůli stravě, ale podmínky jsou tady vsechno jenom ne ideální. Prašno, horko, špatné cesty, bezohlední řidiči, kameny, prázdné kola, atp. 

Pořád to ale zůstává jeden z mých nejoblíbenějších dopravních prostředků, hlavne kvůli nezávislosti, kterou dává. 

Daladala

Minibusy, které jezdí všude a jsou neskutečně levné. Narve se do nich neuvěřitelně moc lidi. Ti co stojí podají svoje tašky, kufry, děti, nákup, cokoliv těm, co sedí a ti co sedí jsou primáčknutí buďto k okýnku nebo na něčí čast těla, pokud sedí v uličce. Prý jsou nebezpečné, tím přetížením a i řízením, ale mě se nikdy nic nestalo, takže to nemůžu tvrdit.

Bhajaji

Asi můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Bohužel ale jeden z těch dražších (cesta z jednoho konce Mbeyi na druhý je za 5000 TZS, za daladala maximálně 1000 TZS, pokud je dobré spojeni tak i 500 TZS) a tak jsem jela jenom párkrát. Je to vlastně takové indické taxi, které vypadá jako by na skútra někdo přimontoval lavečku a obalil to plachtou. V předu v prostřed sedí řidič, z jeho obou stran obvykle dalsi dva lidi a v zadu (na té jakoby lavičce) další tři cestující.

Autobusy a coastery 

Asi moje nejhorší zkušenosti jsou z autobusů. Ale asi nejsem moc objektivní, protože tady hraje velkou roli to, že v autobuse jsem vždycky strávila 5+ hodin, takže i ta nejmenší věc, kterou bych za krátkou cestu v dala dala překousla v pohodě, mi po třech hodinách prostě začala lézt na nervy. Hlavně to bylo: otevřené okýnko, hlasitá hudba, hrozný film, křičící děti, otravný soused, časté zastávky, nebezpečné řízení a HLAVNĚ rychlé přejíždění retardérů.

Letadla

V poslední době velký hit v mezistátní s regionální dopravě. A já z toho mám radost. Místo 15-cti hodinové cesty autobusem z Mbeyi do Dar es Salaamu jde teď naskočit na Fastjet a být tam za 50 minut. Hurá technologie! 

Otevírá se stále víc nových spojů, především z Daru do jiných velkých měst v regionu východní a jižní Afriky - Harare, Johannesburg, Entebbe nebo Lusaka. Takže doufejme, že cestování i tady bude v budoucnu rychlejší a pohodlnější.

Vlak

Bohužel jediný dopravní prostředek, který jsem tady nevyužila. Ale určite ne z nedostatku iniciativy. Pro zájemce o zážitky z první ruky ale můžu doporučit Vlastův příspěvek tady na blogu, kde píše o jejich cestě se Zuzkou z Daru do Mbeyi. Jsou tady dvě vlakové tratě: Centrální (z Daru do Dodomy) a Tazara (do Zambie). Já měla už i rezervovaný lístek na první třídu, Tazara, z Mbeyi do Kapiri Mposhi. Nechali nás to v klídku zabookovat, ale den před odjezdem, když jsme zavolali abychom se zeptali kdy teda vlak pojede (zpoždění totiž může být půl hodiny až jeden a půl dne) tak jsme se dozvěděli, že vlak nepojede a že nejel asi tak už měsíc v tomto směru. 

Tazara je zkratka Tanzanian Zambian Railway, tanzansko-zambijské dráhy. Bohužel ale tam spolupráce končí a tak vlaky prostě nejezdí. Když jsme byli v Zambii, tak jsem se v místním The Post dočetla, že ani do budoucna to nevypadá na lepší vývoj a velice pravděpodobně to bude vypadat tak, že vyjede jeden zambijský vlak směrem státní hranice, kde zastaví, obrátí se a pojede zpátky. Cestující si můžou vystoupit, přejet na nejbližší železniční zastávku do Tanzanie, kde vlaky budou dělat totéž. 

Africké listy část 4.,rozlučková

Tuto zprávu už píšu z civilizovaného Brna, týden po návratu. Během toho týdne jsem si postupně začala opět zvykat na výdobytky jako je moje skvělá automatická pračka, senzační plynový sporák, teplá sprcha a nadměrně osvětlený byt. Samozřejmě jsou i věci, na které si zvykám o poznání hůře - zrychlené tempo všeho, požadované pracovní tempo, nepřátelské pohledy v šalině a v obchodech, záplava zboží v obchodech, z čehož je ale minimum tuzemské (v Tanzánii je zásobování minimální, ale zato všechno je Made in Tanzania). Moje neochota naskočit zpátky se projevuje také prokrastinací ohledně dopsání blogu a zprávy pro Míšu :) (pozn. dokončuji téměř měsíc po návratu, Afrického tempa při řešení věcí se člověk jen tak nezbaví)
Poslední týden ve škole vlastně vůbec nebyl týden, protože byly nahlášeny dvoudenní prázdniny na oslavu konce Ramadánu. Protože však pro ukončení Ramadánu musí vrchní představitel islámu v Tanzánii spatřit alespoň srpek měsíce, nebyli jsme si jistí, kdy to nastane. Každopádně jsme věděli, že někdy prázdniny budou a tak jsme naplánovali (pro děti již asi tradiční každoroční ) výlet na blízký kopec. Nicméně první noc se měsíc schovával za mraky, takže děti i my jsme museli ráno do školy. My jsme měli před sebou poslední den v Jakaya, tak jsme si rozplánovali hodiny ve všech třech třídách s tím, že jim konečně ukážeme připravené materiály o ČR. První rozlučková hodina byla ve III.A, kde po našem výkladu o naší krásné vyspělé zemi v srdci Evropy a po vyzvání, jestli mají studenti nějaké dotazy, strhlo něco neuvěřitelného. Ze studentů, kteří před tím ze sebe nemohli vypravit ani základní otázku "What do you do every morning" najednou začaly vypadávat perly ve Swahenglish, které začínali dotazy na Vlastíkovi dostupnost pro ženitbu (popřípadě jestli by se nechtěl ženit můj bratr), před dotaz kolik mám dětí, jestli bych si chtěla vzít Masaje (a proč si všichni Evropani chtějí brát Masaje/Masajku), po dotaz, jestli je Barack Obama prezident Evropy a konče u středního věku dožití a HDP České republiky. Samozřejmostí byly otázky na styl oblékání, hudby (dívčí část třídy), jak a za kolik se dá dostat do ČR, kolik kmenů u nás žije a proč vůbec Evropani do Tanzánie jezdí (klučičí část). Každopádně všichni byli tak nadšení a rozdivočení, že nás přišel usměrnit Mr. Bofu a do další třídy už nás nepustili bez doprovodu, jinak bychom jim studenty úplně rozdivočili.

Vlastík v živé diskuzi o ekonomice ČR vs Tanzánie

Divočáci ze III.A

IV. form

 Po (už značně klidnější) návštěvě IV. a III. B třídy jsme se rozloučili s učitelským sborem (značně prořídlým, protože polovina začala předčasně slavit konec Ramadánu už předchozí den a do školy nepřišli) a spolu s panem ředitelem jsme probrali plány a možnosti docházky pro sirotky. Mr. principal souhlasil, že přijme další děti bez problémů (3x hurá). Taky nás seznámil s plány školy na další rozvoj - vytvoření sportovního hřiště. Prozatím mají studenti Sports and Games ve stylu "odkamenovávání budoucího sportoviště". Tento plán je jistě záslužný, po odstranění několika málo much (touha vysypat basketbalové hřiště tunou písku a ohradit ho zdí z kamenů) bude jistě i úspěšný. Před naším odchodem jsme ještě viděli ukázku hromadného tělesného trestu (studenti pozdravili paní učitelku Good morning Sir)...

Tělesně a vesele...

Pan ředitel a budoucí sportoviště

Basketball field

Goodbye Jakaya

Druhý den už konečně a opravdu vyšel měsíc, takže začaly dva dny prázdnin. Ráno jsme vyfasovali 12 čistých, svátečně oblečených dětí, abychom je o pár hodin později vrátili značně špinavější, zaprášenější a některé i o nějakou tu botku lehčí. Nicméně se výlet vydařil :) Kluci po cestě očesali několik keřů s bush bubble gum, podle bobků vystopovali a z nory vyhrabali jednoho ježka, aby ho posléze na naši přímluvu opět zahrabali, kopec vyběhli nahoru, dolů, pak ještě jednou nahoru, když se jim zdálo, že jsem pomalá, spořádali kupu chipsy na mayai ve Mswiswi, prošlapali několik botek, které se rozpadly, a po návratu (když jsme my byli docela uondaní) šli ještě hrát fotbal. To nemluvím o tom, že Africké děcka prostě radši chodí bosky, takže pro chůzi v terénu boty prostě sundali, aby byli rychlejší. Ve Mswiswi byl také čas na holiče - kdo měl pocit, že mu příliš vlají vlasy (alias typická drátěnka na hlavě), šel na modní sestřih "na koleno" bez ohledu na věk a pohlaví.

Královské dělení sušenek

Benedicto pózuje

Kluci pomáhají "nejslabším" článkům

Skupinovka z trhu

Soda U Michaela a čekáme na chipsy

A  pak už nastal náš poslední den v sirotčinci, poslední rychlé natloukání  háčků na ručníky, pálení odpadků (kterých opravdu nejvíce vyprodukujeme my), balení a loučení :( A focení dětí pro sponzory doma (fotky samozřejmě dodáme).Také to bylo všechno trochu smutné (hlavně pro mě), protože děti jsou milučké člověk si k nim docela rychle najde cestu a i když jsme s nimi nebyli dlouho, tak nám teď  tady doma chybí...

Spalovna odpadů

Malý gangsta

Po odpočinkovém dni stráveném u Chrise v horečkách na toaletě (Vlastík chytil nějakého bacila) a sháněním kávových bobů (já) jsme se vydali na 13 hodinovou cestu autobusem do Daru. Cestu nám zpříjemňovaly Tanzánské telenovely se závažnými sociálními tématy (přistěhovalý Keňský rapper ve slumu, manžel bijící ženu a její sestru a pak ještě naprosto nepochopitelný manželský čtyřúhelník, který vyústil v tragédii), písně domácí produkce, paviáni na silnici, slepice v zavazadlovém prostoru a předseda Tanzánské oftalmologické společnosti přes uličku. Poslední víkend jsme si váleli šunky na Kigamboni na pláži a bylo to parádní. Kromě  Indického oceánu jsme objevili další limity v čekání na  předem objednaný oběd (4 hodiny), našli jsme zásadní rozdíly mezi pláží pro místní a pro turisty (10x méně odpadků a 2x dražší jídlo a pivo), ocenili jsme cenovou dostupnost léčivých bylin (4 Kč,- za silně ubalený kus) a já jsem překonala svoji fobii z davu, protože v Tanzánii mě skoro nikdo nepřevyšuje o více než půl hlavy a ještě jsem se bez problémů mohla orientovat podle Vlastíka čnícího nad všemi. Prostě jsme si to užili a tím je myšlený celý pobyt. Samozřejmě, že celý náš africký výlet měl i hlubší rovinu, ale s tou se pořád ještě srovnávám a není potřeba všechno ventilovat...sečteno podtrženo -dojmy veskrze pozitivní! :) Doufám, že se brzy zase uvidíme Afriko

Tanzánie pro turisty...

Tanzánie pro váleče plážové...

Evropanka v Africe dále cestuje (V)

Dneska akorát odjíždíme na pár dní do Zambie. Záměrně říkám pár dní, protože vlastně ani nevím jak dlouho tam budeme. V plánu máme vidět Lusaku (hlavní město), Livingstone a Viktoriiny vodopády. Měli bychom se vrátit příští pátek. Všichni se ale budeme snažit o to udělat ten výlet co nejvíc low-cost co to půjde, takže je možné, že se vrátíme hned po pěti dnech co nám dojdou peníze :D No jo, no, chudí studenti. 

Update: po návratu do Tanzanie: 

Zambie. Hlavní turistický tahák jsou největší vodopády světa, které leží až na jihu země (tj. ten opačný konec než kde je Tanzanie) a to jsme si zvolili jako cíl naší cesty. Celkově jsme měli dost málo kritérii protože  shodnout se ve čtyřech na tom, co budeme delat a kam půjdeme neni az tak jednoduché a taky my vsichni jsme docela přizpůsobiví co se tyče změn v itineráři, takže to byla docela improvizovaná cesta.

klasičtí prodejci všeho možného (hlavně ovoce) při zastávce autobusu

Nějaké podmínky jsme ale měli, a to: 

- udělat to co nejlevněji jak jenom půjde (samí dobrovolníci, že jo)

- dostat se k Viktoriinym vodopadům

- vidět Lusaku

- potencionalně navštívit další sousední země (Malawi, Botswana, Namibie?)

- vrátit se zpátky ještě v srpnu

Musím říct ze já sama za sebe bych hodnotila úspěšnost těchto cílů na 3,5 z 5. (ano, moje skrytá láska k měřítkům hodnocení a kritérii se tady projevuje :) ) 

místní měna: zambijská kwacha

Cestu jsme začali v okolí Mbalizi, u Mbeyi, kde jsme si prakticky stopli autobus, kterej jel směrem k hranicím. Za necelé dve hodinky jsme byli na přechodu v Nakonde. Tam jsme museli vystoupit, pěšky dojít asi půl kilometru na tanzanské imigrační oddělení, oficiálně opustit zemi, popojít na zambijskou stranu, zaplatit 50$, nechat si zkontrolovat očkováni na žlutou zimnici, dostat razítko do pasu a zase pěšky přejít na jinej autobus směrem do Lusaky. 

No přeshraniční spolupráce vázne, no.  

(Tady bych chtěla mít ještě 'ebola vsuvku': i když jsme jeli ze země kde jsou už neprokázané případy eboly - na severu, Kagera, u hranic s Rwandou - a v sousední zemi Kongu je uz i několik mrtvých, tak absolutně žádné kontroly ani 'screening tests' jak psali v novinách, ze se bude provádět. Takze se vubec nedivím, že se ta nemoc takhle docela rychle šíří pres kontinent.)

upozornění o ebole od zdravotního inspektora na hranicích

Absolutně nejhorší část cesty nastala ale v autobuse od hranic do hlavního města - Lusaky. Oficiálně sice byly mista rozdělené, každý dostal lístek, ale k tomu to vypadalo, že si místní vozí s sebou i půl baráku sbalenou do plastových tašek. Kam se jenom dalo byly nastrkané všemožné věci, od kartonů s coca-colou přes židle, a lidi seděli na svých i cizích kufrech a taškách, včetně mojí, i v uličce. Děti se asi nepočítali jako normální cestující protože těch tam bylo spousta, ale ani jedno nemělo svoje vlastní sedadlo; seděly prostě jak a kde se dalo. Přes kontrolu hmotnosti, která byla po cestě jsme čtyři ze šesti kritérií nesplnili (váha na přední, zadní nápravě, atd.) a tak muselo 80% autobusu vystoupit, autobus projel váhovým úsekem znovu, lidi opět nastoupili a jelo se dál. Ať žije bezpečné cestování. Taková situace je vcelku normální v minibusech po městě nebo z Mswiswi do Mbeyi. Na to už jsem si zvykla. Ale že takhle bude takhle vypadat i 15-cti hodinová cesta nočním autobusem do hlavního města, to jsem nečekala. 

Do Lusaky jsme dorazili ráno, ještě předtím než se město probudilo. To nebyla moc potěšující zpráva pro nás a naše vyhládlé žaludky. Chodili a hledali jsme vhodný (=levný) a otevřený podnik tak dlouho než nakonec bylo otevřené všechno. Takže ja si dala svoji oblíbenou snídani: černou kávu, zeleninou samoosu a ovoce - banán. 

Posilnění jsme pokračovali v objevování co je zajímavého na městě, abychom zjistili, že vlastně nic moc. Docela dost moderních budov a různých rozvinutých vymožeností, která se jinak v menších městech nevidí - jako odpadkové koše, semafory, veřejné osvětlení, chodníky, supermarkety (Spar!) a dokonce i kino. Tam jsme neodolali jít! Navštívit takový zábavní podnik a shlédnout film zambijské produkce, to je přece sen každého správného kulturního cestovatele.  Kino bylo v komplexu budov hned u velkého tržiště (jednoho ze jenom tří doporučených míst k navštěvení od Lonely Planet). Budova vypadala jako kdyby nebyla spravována nebo opravována asi tak někdy od 70. let a teď okupovaná kýmkoliv kdo měl cokoliv k prodeji. Odněkud se objevil správce objektu či kdo a ptal se kam míříme. Kino znal a zavedl nás tam. Cesta vedla do prvního patra úzkými klikatými chodbami plnými lidí, ať už prodejců nebo prostě postávajícími - velmi zaujatými bílými turisty. Mě osobně okamžitě před očima probleskly kombinované záběry z filmů Taken, Hostel a Saw. Ale k mému velkému překvapeni - a úlevě že dneska odpoledne teda neskončím rozřezaná na kusy někde v Lusace - se v druhém patře, po třech odbočkách vpravo, pěti vlevo a za druhými dveřmi s nápisem 'Nevstupovat', objevilo kino! 

Takhle Lusaka taky vypadá: sice spousta moderních a pěkných
budov, ale odpadky se válí všude.
Očividně nejsou peníze na všechno a priority jsou jinde.

podporuju stereotypy bílého člověka:
obědvám burger :)

Bylo asi zhruba poledne a tak jsme nebyli překvapení, že je prázdno. Ale naši otázku 'Co se dneska teda dává a v kolik?' nepochopil správce vůbec. Že jestli chceme videt film, tak že nám ho pustí. Dobře teda. Co chceme prý vidět: drama, romantiku, historii... Něco místního, řekli jsme. Takže nám pustil místní produkci. Myslím, že se to jmenovalo něco jako Červená taška. Vydrželi jsme tu špatnou kvalitu obrazu i zvuku, nesrozumitelný přízvuk a nezajímavý děj asi 10 minut. Ja osobně si myslím, že i to je úspěch. Šli jsme potom vybrat jiný film, že třeba jsme měli jenom smůlu na režiséra nebo něco. Jak se ale ukázalo. V kinomatece meli pouze Červenou tašku a hollywoodskej akční film The Last Stand. Nic jinýho. Takže jsme se podívali na to jak Arnold Schwarzenegger opět zachraňuje Ameriku. 

u našeho Couchsurfera

 V Lusace jsme byli ubytovaní přes Couchsurfing (pro necestovatele nebo neznalce, tady: https://www.couchsurfing.org/n/how-it-works a česky na wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/CouchSurfing) u francouzského Kanaďana, který bydlí se svoji ženou, CEO jedné místní banky, v krásném domě v jedné z lepších čtvrtí Lusaky, poblíž ambasád, takže velice bezpečno i pro bělochy. Měli zahradu, wifi, bazén, kávovar a terasu natočenou k východu, kde jsme společně posnídali cupcakes, takže pro mě osobně ráj :)

Lusaky jsme si teda užili i další den, ale to nám úplně stačilo. Prošli jsme těch pár památek, které tam jsou a rozhodli se další den pokračovat do Livingstonu. Jako největší turistický highlight města Lusaky můžu za sebe doporučit národní muzeum, kde byla výstava fotek proti nuceným svatbám dětí v jednom patře a historie a etnografie Zambie v druhém. Před muzeem byl taky docela zajímavý památník obětem za boj za svobodu. To jak se rozpadá od země vyjadřuje jak tyto boje ničí lidi. Mě osobně se to líbilo. Ale asi záleží na úhlu podledu, protože třeba Christopher tento druh moderního umění moc nechápe a vytrvale tomu říkal Robocop. Takže asi tak.

před národním muzeem 

já a Robocop

Livingstone

Cesta opět vyčerpávající. Sedmihodinová. Stála ale za to, protože Livingstone je asi zatím nejhezčí africké město, které jsem navštívila (Iringa v Tanzanii je u mě teď už na druhém místě). Cesty jsou upravené, čisté, mají chodníky a je tam spousta turistů, takže na mě nikdo nepokřikuje ´bělochu´ když jdu po ulici.
Ubytovaní jsme byli v Livingstone Backpackers, což je hostel a camping pro budget cestovatele, jako jsme my. Bylo tam docela dost Američanů, ale jinak dobrý :) Celej ten areál byl každopádně super. My jsme byli ve stanech (které nám půjčili, i s polštářema, dekama, matracema a prostřeradlama. Mohli jsme využívat všech služeb hostelu, jako je bazén, zahrada s lehátkama nebo kuchyně, kde bylo všechno potřebné na uvaření dobré večeře. Navíc cena na noc byla v přepočtu ne víc jak 6 euro na osobu.

Livingstone Backpackers

Nakonec jsme zůstali tři noci, takže jsme si město Livinstone prošli docela dobře. U místního muzea jsme našli klenot - sochu a memorial českého cestovatele a mapo-tvořiče Emila Holuba :)

se sochou Emila Holuba

Ale hlavní důvod, proč jsme tam jeli byly samozřejmě Viktoriiny vodopády na řece Zambezi. Vstup do celého areálu byl sice stejně drahý jako tři noci v Livinstonu, ale stálo to za to! Jsou naprosto překrásné. Celý park či muzeum nebo jak to mám nazvat, je docela velký areál. Dá se tam nachodit poměrně dost a vyfotit si všechno z tisíce možných úhlů. Jde se dívat jak voda padá dolů z té neskutečné výšky, jde pozorovat bungee jumping na mostu do Zimbabwe (kde jsme taky byli!), raftovat na Zambezi, nechat se okrást opicema nebo se nechat skoro osprchovat tou vodou, která je tam všudypřítomná. Je to tam taky skvěle upravované, všude informační tabule, mapy, směrovky.. úplná Evropa :)

pohled seshora, kde se tvořila nádherná duha

ani ne třetina celých vodopádů; jsou obrovské!

Kafue

Ale protože jsme nechtěli vidět jenom ty největší turistické taháky, rozhodli jsme se na zpáteční cestě zastavit do neznámého města, o kterém se nezmiňoval žádný průvodce. Je to malé městečko asi 50km od Lusaky, jménem Kafue. My jsme chtěli hlavně vidět řeku a projet se na loďce, což se ukázalo jako nemožné ten den, co jsme přijeli. Všichni přítomní v areálu u loďek, kde byla i restaurace (bohužel ne ale ubytování, takže jsme museli jít do velice autentického guest housu v centru) byli docela opilí a tudíž pro nás ne úplně důvěryhodní. Takže jsme to nechali na druhý den ráno. 
Přišli jsme tam hned na otevíračku, jak nám řekli, v 8 ráno. Naivky. Samozřejmě první zřízenec se objevil před devátou. Sdělil nám, že někdo, kdo se stará o lodě přijde za chvíli. Mezitím že si můžeme dát snídani. Byla neskutečně předražená, takže jsme s vidinou čerstvého ovoce v Lusace vydrželi nejíst a čekali na kolegu. Ten dorazil o půl desáté. Sdělil nám, že je jenom ten, co bere peníze (takhle to doslova řekl) a že kapitál lodi dorazí později, až mu zavolá. No, myslím, že před jedenáctou jsme už byli na lodi. (Já toho času aspoň využila k opravování testů do školy a psaní deníku, takže mi to až zas tak nevadilo, ale káva mi to ráno dost chyběla). Výlet na lodi sice netrval dlouho a ani nebyl nijak sofistikovaně naplánovaný, ale bylo to hezké. Viděli jsme zátoku řeky Kafue a hlavně hrochy! Kapitána jsme požádali, ať tam zůstane, tak vypnul motor a my mohli v klidu pozorovat ty úžasná zvířata ve vodě :)

Hrošíci na řece Kafue

Na lodi, dokonce i vesty jsme dostali!

Cesta zpátky probíhala asi poměrně stejně jako cesta tam, takže nemá smysl ji popisovat znovu. Tento víkend jsme teda zpátky v Tanzanii a já hned v pondělí zase ve škole. Bude to můj poslední pracovní týden, takže pak napíšu zážitky z posledních dnů a cesty do Daru, kterou budu mít přes město Songea, kde navštívím kolegy dobrovolníky z USA :)