Poslední dny Evropanky v Africe

Jako na potvoru byla poslední dny v Tanzanii super, takže se mi těžce odcházelo. Na škole v Jakayi byli všichni z učitelského sboru s dramatičností Afričanům vlastní zdrcení z toho, že odcházím. Héérečky. 

I přes počáteční ne-úplně-otevřenost (z mojí strany; potom, co jsem viděla jak málo chodí do hodin a všechny ty tělesné tresty) se z nás nakonec stali docela fajn spolupracovníci. Společně jsme svačili chapati a čaj, probírali budoucnost snad všech kontinentů, ptali se navzájem o rady, smáli se mojí špatné svahilštině (oni ale víc než já, pochopitelně) a doporučovali si literaturu ke čtení. Nechala jsem jim tam i materiály k angličtině, které jsem si s sebou přivezla. Takže není divu, že mi bylo upřímně líto, když jsem odcházela. 

Co bylo ale ještě smutnější bylo loučení se studenty. Všech asi 110 z nich, které mi přidělili jsme měla ráda. I ty, kteří moc nemluvili. Ty dokonce mozna i vic nez ty ostatní (sorry, učitelský vtípek). Za ty dva měsíce, co jsem tady byla jsem je stačila i trochu poznat. Záměrně jsme jim v úkolech na procvičovaní psaného textu dávala takové otázky, u kterých jsem mela šanci se neco dozvědět o nich, jejich životě, zvycích a tím i něco o společnosti jako takové. 

Dozvěděla jsem se například, že skoro vsichni rádi mango, že chtějí bydlet ve městech, že je pro ně víra v Boha důležitá, že si velice váží rodičů a top povolání jsou lékař, řidič, businesman a učitel. 

Posledni týden jsem ale role obrátila. Nechala jsem je zeptat se na co chtějí oni mě. Dala jsem jim všem nastříhané (no dobře, natrhané) papírky a anonymně na ně napsali svoje otázky a já je pak zodpovídala.

Nejčastější otázky byly:

- Máš přítele/manžela/děti?

- Proč jsi prijela do Tanzanie?

- Co tvoje rodina?
(Dotazy na povoláni rodičů, počet sourozenců, jména všech :) )

- Co ráda děláš ve volném čase?

- Jaká je Evropa v porovnání s Tanzanií?
(Ve vzdělaní, dopravě, chudobě, sirotcích, dětech na ulici, HIV, atd.)

- Proč ty jsi bílá a já černý?

Ale objevily se i:

- Vzala by sis Afričana?

- Kdo je král Evropy?

- Máš ráda erotické filmy?

- Kolik je v Česku kmenů?

- Chci do Evropy, pomůžeš mi?

- Proč jste vykořisťovali Afriku? 

Loučení s klukama v sirotčinci bylo taky smutný. Náhoda tomu dala (nebo lítost ke mě) že se vyhlásil English Day na jeden z mých posledních dnů, který se nakonec potom protáhl až do víkendu.

Byla jsem se posledni den podivat za nima na pole/zahradu a pomohla jim trochu. Spíš jsem bojovala o to, aby mě k něčemu pustili. Neuznali za vhodný abych tam pracovala nebo mi nevěřili ze ten záhon zaleju poradně, nevím. Každopádně bylo ale fascinující vidět jejich práci. Jsou zvyklí na manuální úkoly a vím že jsou odolnější a silnější než třeba já v jejich věku... Ale stejně. Jak nosí ty kýble plné té špinavé vody z potoka... Člověku to nedá aby nesrovnával. 

Na večeři jsem koupila nějaké suroviny, které kluci běžně nemají. Ja sama jsem ale zůstala u klasické rýže se zelenýma listama a čaje. Nějak tak jsem si na to zvykla a chtěla jsem si ještě užít klasické tanzanské kuchyně a taky jsem chtěla dopřát jim, ne sobě. Ja už za pár dnů budu v dvoupatrovým tescu na Andělu, kde si můžu vybrat co jenom chci. Oni ale ne. 

Klasicky na rozloučenou se slavnostně vystrojili. Vzali si dlouhé kalhoty a uncle Joseph dokonce i sako.

Zpívalo se a tančilo. Na moji počest a pak i na teacher Josepha (ne uncle Joseph), který se zrovna chystá na povinnou brannou službu než nastoupí jako právoplatný učitel na střední škole.

Ke konci už odpadávaly hlavy na stůl únavou nejenom těm nejmladším sirotkům, ale i mě. Ale říkala jsem si, že pokud to zvládne uncle Joseph s malárií, tak ja přece musím taky vydržet. 

Nebylo to jenom rozloučení se školou a sirotčincem, ale pro mě i rozloučení s africkou vesnicí a začátek poznávání měst. Nejdřív jsem jela do Songeyi na jihu odkud pak rovnou do Daru. A teda musím říct, že to pro me byl velký šok. Život v Daru a v Mahangu se snad nedá ani srovnat. Lidi vypadají jinak, maji jiné cíle v životě, jinak se oblekaji, jinak mluví, jinde pracuji, atd. Skoro mi to přišlo, že  jediné co maji společné je svahilština a ugali. 

V Daru jsem teda po nakoupení suvenýrů a produktů do eshopu a přebírání tinga tinga obrazů strávila jeden den na pláži (obklopená samýma bělochama - divný) a vyrazila na cestu do Evropy. 

Tekže zveřejněním tohoto posledního příspěvku je blogování z letní mise 2014 u konce :)