Evropanka v Africe: o dešti a dopravě

První dny, mozna i týdny tady jsem měla představu toho, ze počasi se nemění. Nebo aspoň ne tuhle (suchou) sezónu. Že s železnou pravidelností prostě každé ráno vyjde slunce, svítí do večera, zapadne a druhý den zas. To jsem ale netušila že ta pravidelnost neni tak železná. Změny sice nejsou tak velké jako jinde, ale jsou i tady. V první řadě den a noc. Zatímco ve dne je po několik hodin třicet stupňů a pokud není zataženo tak opravdu neskutečné horko (tady bych chtěla odradit spolu-milovníky čokolády. Nejenom ze tady nejde sehnat, pokud jde, tak je draha... Ale kdyz uz si tu tabulku nekde by bojujete a chcete si ji střežit po více nez dve hodiny, tak naprosto nemožné! Rozteče se tak že dobrá je už jenom na fondue) tak v noci nastává opačný extrém. Naše (a tím myslím hlavně svoje, no jo no, křehká mzungu) ještě vyhřatá od slunce jsou najednou odstavena od slunce, zdroje tepla. A rozdíl v teplotě je normálně i 20 stupňů. Takže sbohem tílko a sukně a hurá do mikiny, bundy a dlouhých kalhot. 

Co je pro mě ale víc překvapivější je to, jaké jsou rozdíly mezi regiony a to, že tady i prší ! A to dokonce i v Mahangu, nejsušším místě, jaké jsem viděla. Sice je po pár minutách po všem a do půdy se vláha snad ani nestihne dostat, ale stejně. Zato v Tukuyu, ani ne 50km od Mbeyi ale prší snad neustále a poměrně chladno. Zelené kopce jsou tam i v suchém období. A v Dar es Salamu, tam je zase vlhko ale neuvěřitelné vedro. 

Vždycky jsem totiz Tanzanii brala jako jednu zemi s jedním počasím, ale tahle jedna země ma z jednoho konce na druhý přes 1000km. To je jako myslet si, že počasí z Prahy až na Sardinii je stejné :)

A druhá věc, co mě tady fascinuje je doprava. 

O dopravě v Tanzanii bych mohla mluvit dlouho. Diky/kvůli tomu, ze moc nepobydu na jenom místě a ráda se podívám někam kde jsem ješteě nebyla, jsem se nacestovala poměrně dost. O tom kam a proč jsem psala už v minulých příspěvcích na blog ale jak, to popíšu dneska.

Auta

Klasicky častý dopravní prostředek všude na světe. Jezdí se tady auty poměrně dost, ale je to neuvěřitelně drahé. Koupit auto, udržovat ho (hlavně na místních cestách, tj. Časté opravy) a i benzín/nafta. Takže jezdí jen ti nejbohatší, mezinárodní společnosti a ti, co si auto koupili na byznys. 

Nejčastější typy jsou logicky velké suv a terénní auta (land rover, jeep, apod.) s ohromným objemem (opět, velká spotřeba). Proto naprostá většina populace se přepravuje jinak. Viz. dále

Pikipiki

Aneb motorka, která tady zaveze člověka kamkoliv. Kolikrát i na pro mě nesjizdná místa. Jezdí jak na vesnicích tak ve velkoměstech. Je dražší nez dala dala ale levnější nez bhajaji. 

Kola

V Holandsku, ráji cyklisticky, se ze mě stala velká milovnice kol a tak jsem byla potěšená, že jsem mohla jezdit i tady. To jsem ale nevěděla co mě čeká. Nejenom že já tady mám daleko míň energie než v Evropě, asi kvůli stravě, ale podmínky jsou tady vsechno jenom ne ideální. Prašno, horko, špatné cesty, bezohlední řidiči, kameny, prázdné kola, atp. 

Pořád to ale zůstává jeden z mých nejoblíbenějších dopravních prostředků, hlavne kvůli nezávislosti, kterou dává. 

Daladala

Minibusy, které jezdí všude a jsou neskutečně levné. Narve se do nich neuvěřitelně moc lidi. Ti co stojí podají svoje tašky, kufry, děti, nákup, cokoliv těm, co sedí a ti co sedí jsou primáčknutí buďto k okýnku nebo na něčí čast těla, pokud sedí v uličce. Prý jsou nebezpečné, tím přetížením a i řízením, ale mě se nikdy nic nestalo, takže to nemůžu tvrdit.

Bhajaji

Asi můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Bohužel ale jeden z těch dražších (cesta z jednoho konce Mbeyi na druhý je za 5000 TZS, za daladala maximálně 1000 TZS, pokud je dobré spojeni tak i 500 TZS) a tak jsem jela jenom párkrát. Je to vlastně takové indické taxi, které vypadá jako by na skútra někdo přimontoval lavečku a obalil to plachtou. V předu v prostřed sedí řidič, z jeho obou stran obvykle dalsi dva lidi a v zadu (na té jakoby lavičce) další tři cestující.

Autobusy a coastery 

Asi moje nejhorší zkušenosti jsou z autobusů. Ale asi nejsem moc objektivní, protože tady hraje velkou roli to, že v autobuse jsem vždycky strávila 5+ hodin, takže i ta nejmenší věc, kterou bych za krátkou cestu v dala dala překousla v pohodě, mi po třech hodinách prostě začala lézt na nervy. Hlavně to bylo: otevřené okýnko, hlasitá hudba, hrozný film, křičící děti, otravný soused, časté zastávky, nebezpečné řízení a HLAVNĚ rychlé přejíždění retardérů.

Letadla

V poslední době velký hit v mezistátní s regionální dopravě. A já z toho mám radost. Místo 15-cti hodinové cesty autobusem z Mbeyi do Dar es Salaamu jde teď naskočit na Fastjet a být tam za 50 minut. Hurá technologie! 

Otevírá se stále víc nových spojů, především z Daru do jiných velkých měst v regionu východní a jižní Afriky - Harare, Johannesburg, Entebbe nebo Lusaka. Takže doufejme, že cestování i tady bude v budoucnu rychlejší a pohodlnější.

Vlak

Bohužel jediný dopravní prostředek, který jsem tady nevyužila. Ale určite ne z nedostatku iniciativy. Pro zájemce o zážitky z první ruky ale můžu doporučit Vlastův příspěvek tady na blogu, kde píše o jejich cestě se Zuzkou z Daru do Mbeyi. Jsou tady dvě vlakové tratě: Centrální (z Daru do Dodomy) a Tazara (do Zambie). Já měla už i rezervovaný lístek na první třídu, Tazara, z Mbeyi do Kapiri Mposhi. Nechali nás to v klídku zabookovat, ale den před odjezdem, když jsme zavolali abychom se zeptali kdy teda vlak pojede (zpoždění totiž může být půl hodiny až jeden a půl dne) tak jsme se dozvěděli, že vlak nepojede a že nejel asi tak už měsíc v tomto směru. 

Tazara je zkratka Tanzanian Zambian Railway, tanzansko-zambijské dráhy. Bohužel ale tam spolupráce končí a tak vlaky prostě nejezdí. Když jsme byli v Zambii, tak jsem se v místním The Post dočetla, že ani do budoucna to nevypadá na lepší vývoj a velice pravděpodobně to bude vypadat tak, že vyjede jeden zambijský vlak směrem státní hranice, kde zastaví, obrátí se a pojede zpátky. Cestující si můžou vystoupit, přejet na nejbližší železniční zastávku do Tanzanie, kde vlaky budou dělat totéž.