![]() |
Tak jsem tady sama bílá kůže za Bez Mámy. Potom, co postupně
odjeli všichni mí kolegové spoludobrovolnící jsem tady zůstala
na další víc jak měsíc sama. Kdepak se vytravilo jednáni se
mnou jako se vzácným zbožím. Už nedostávám na výběr ze čtyř
druhů jídla, žádná místní zvěř pro mě taky zabíjená není, nádobí si umývám sama a pepsi už mi nikdo nekoupil ani
nepamatuju. Ale cítím se takhle daleko líp. Víc jako místní a
míň si mě ostatní všímají, takže můžu v klidu pracovat nebo si prostě dělat co chci. A
ono taky být soustavně centrem pozornosti není žádná hitparáda.
Neříkám, že by najednou všichni zapomněli, že mám jinou barvu
pleti a nemluvím svahilsky, ale berou mě tak nějak víc
automaticky jako součást každodenního života.
A jak ten můj každodenní život tady sama osiřelá vedu?
Každý všední den (pokud není
nějaký státní svátek jako dneska – nane nane – 8/8) chodím
učit na Jakayu. Studenty učím dopoledne a odpoledne se připravuju
na další den nebo opravuju testy, které jim dávám. Škola nemá
absolutně buď peníze nebo ochotu poskytnout cokoliv, takže
všechno připravuju sama. Materiály, hry, kopíruju cvičení, atd.
Přijela jsem naštěstí připravená. A co nemám jde vždycky
najít na internetu. To je pro místní učitele docela prozření.
Nevypadá to, že by je kdykoliv napadlo se věnovat výuce po
skončení jejich pracovních hodin nebo popřemýšlet nad tím, jak
udělat hodiny zajímavější nebo zábavnější. Mají většinou
jednu knihu na jeden rok, pro každý ročník jinou. A tu vezmou od
strany 1 postupně až do konce. Nějaké přizpůsobování
obtížnosti s ohledem na konkrétní studenty, na to se tady moc
nehraje. Docela mě mrzí, že tady nemůžu zůstat delší dobu.
Jsem si jistá, že soustavnější práce, alespoň na rok, by
studentům neskutečně pomohla. Večery, když nemám taky pracovní
(=proofreading Chrisovy knížky, který jde mimochodem daleko
pomaleji, než jsem si myslela. Nevěděla jsem totiž, že ten text
nebyl ani jednou nikým kontrolován. Takže je na mě nejenom
zkontrolovat gramatiku a stylystické detaily v angličtině, ale
taky doplnit všechny ty chybějící čárky, tečky, uvozovky,
atd.) většinou trávím s klukama a sestrou Ephifaniínebo –
úplně upřímně – jdu okamžitě po večeři spát.
![]() |
jedna z mnoha after-hour private English language sessions :) s "našima" klukama |
![]() |
poznámky z minulé hodiny historie. Aneb líní učitelé mají metodu: Nechejme studentům text o asimilační politice, oni si to sami přepíšou na tabuli a naučí nazpaměť |
Když už jsem zmínila to jídlo, tak musím říct, že jídlo mi žádné moc nechybí. Překvapivě se tady dá dostat všechno. V Mbeyi i pizza. Sice hnusná, ale je tam! Měla jsem tolik kuráže, že jsem tady zkusila i těstoviny. No, jak mě učili doma: Na jídlo se fuj neříká. Takže zůstanu u konstatování, že se tady budu i nadále živit místní veganskou stravou. Žádné experimenty s italským dovozem.
![]() |
taková normální večeře: rýže, banány, zelené listy a ananas |
![]() |
tea break v práci (u opravování testů): chapati a chai |
Co mi tady ale trochu víc chybí jsou
kamarádi. A tady začíná sranda.
Samozřejmě jsou tady lidi kolem
mě, se kterýma trávím čas, ale o nějakém velkém přátelství
se asi mluvit nedá. Představa místních o tom, co “kamarádství“
s bělochem je: být s ním vidět. To je hlavní podmínka. Čemuž
se ani tak moc nedivím a ani mi to moc nevadí, kdyby to ale nebyla
jasně největší část času, který spolu trávíme. Když už se
teda bavíme, tak jsou to zdvořilostní fráze a věčné ptaní se
na aktuální stav.
Karibu – Asante
Habari za kazi –
Asante
How is Jakaya? - Everything is good.
How is it at home?
- We are all fine.
A tak dále. Nevěřila bych tomu, ale
takováto konverzace může trvat třeba hodiny a nemusí se vůbec
ani vyvinout v nic dalšího.
Pokud teda už najdu někoho, s kým
můžu vést normální konverzaci (tady musím poznamenat, že to je
napůl moje chyba, protože umět dobře svahilsky, tak je situace
lepší. Mluvím ale tady o tom najít někoho, s kým můžu mít
normální anglickou konverzaci) tak je to debata většinou o
náboženství. A to zase není úplně moje nejvější hobby. Teda
nic proti tomuto tématu, ale tři hodiny denně každý druhý den,
to už je asi na mě moc.
A najít si tady nové kamarády je
vůbec velice těžká záležitost. Nemluvím o dalších běloších,
s těma je situace jednodušší, ale na to abych se bavila s
Angličankou jsem nemusela jezdit do Mbeyi. Takže jsem chtěla
poznat někoho místního. S s holkama se nedá mluvit. Jsou buď
zakřiknuté nebo mají vlastní starosti s manželem a dětmi (i
když jsou mladší než já) a místní mladí muži se mnou mají
očividně jiné plány než navazovat duchaplné přátelství a
debatovat o světové politice, novinkách v kině a budoucí
kariéře. „I love you“ nebo „Ninakupenda“ tady slyším
průměrně dvakrát do týdne.
Jak jsem taky zjistila, místní
mají absolutní obsesi v telefonování a esemeskování. Jakmile
dostanou něčí číslo, pochopí to jako souhlas k tomu, aby
posílali pozdravy, vtipné i nevtipné obrázky, náboženské texty, apod. A to několikrát do hodiny. Takže když jsem nepochodila ani se svými technologiemi, viz. další fotka, tak jsem se - jako obvykle - vrátila k lásce od našich čtyřnohých kamarádů :)
![]() |
Asi tak jsem úspěšná, no.... |
![]() |
Moji noví kamarádi |
Ahoj Blani, vedeš si dobře. Taková práce není pro každého, zkušenost Ti skoro závidím.. Těšíme se na Tebe, až se vrátíš do rodné obce.Uvědomuješ si, že za pár dní už budeš v úplně jiném světě? P.S.: že Tě napadlo tu aplikaci vyzkoušet, bylas určitě první v historii:))
ReplyDeleteZapomněla jsem se podepsat, ale asi víš.
ReplyDeleteTvá sestra č. 2.