Osiřelá Evropanka hledá nové kamarády (IV)

Tak jsem tady sama bílá kůže za Bez Mámy. Potom, co postupně odjeli všichni mí kolegové spoludobrovolnící jsem tady zůstala na další víc jak měsíc sama. Kdepak se vytravilo jednáni se mnou jako se vzácným zbožím. Už nedostávám na výběr ze čtyř druhů jídla, žádná místní zvěř pro mě taky zabíjená není, nádobí si umývám sama a pepsi už mi nikdo nekoupil ani nepamatuju. Ale cítím se takhle daleko líp. Víc jako místní a míň si mě ostatní všímají, takže můžu v klidu pracovat nebo si prostě dělat co chci. A ono taky být soustavně centrem pozornosti není žádná hitparáda. Neříkám, že by najednou všichni zapomněli, že mám jinou barvu pleti a nemluvím svahilsky, ale berou mě tak nějak víc automaticky jako součást každodenního života.

A jak ten můj každodenní život tady sama osiřelá vedu?

Každý všední den (pokud není nějaký státní svátek jako dneska – nane nane – 8/8) chodím učit na Jakayu. Studenty učím dopoledne a odpoledne se připravuju na další den nebo opravuju testy, které jim dávám. Škola nemá absolutně buď peníze nebo ochotu poskytnout cokoliv, takže všechno připravuju sama. Materiály, hry, kopíruju cvičení, atd. Přijela jsem naštěstí připravená. A co nemám jde vždycky najít na internetu. To je pro místní učitele docela prozření. Nevypadá to, že by je kdykoliv napadlo se věnovat výuce po skončení jejich pracovních hodin nebo popřemýšlet nad tím, jak udělat hodiny zajímavější nebo zábavnější. Mají většinou jednu knihu na jeden rok, pro každý ročník jinou. A tu vezmou od strany 1 postupně až do konce. Nějaké přizpůsobování obtížnosti s ohledem na konkrétní studenty, na to se tady moc nehraje. Docela mě mrzí, že tady nemůžu zůstat delší dobu. Jsem si jistá, že soustavnější práce, alespoň na rok, by studentům neskutečně pomohla. Večery, když nemám taky pracovní (=proofreading Chrisovy knížky, který jde mimochodem daleko pomaleji, než jsem si myslela. Nevěděla jsem totiž, že ten text nebyl ani jednou nikým kontrolován. Takže je na mě nejenom zkontrolovat gramatiku a stylystické detaily v angličtině, ale taky doplnit všechny ty chybějící čárky, tečky, uvozovky, atd.) většinou trávím s klukama a sestrou Ephifaniínebo – úplně upřímně – jdu okamžitě po večeři spát.

jedna z mnoha after-hour private English language sessions :) s "našima" klukama

poznámky z minulé hodiny historie. Aneb líní učitelé mají metodu: Nechejme studentům text o asimilační politice, oni si to sami přepíšou na tabuli a naučí nazpaměť

Když už jsem zmínila to jídlo, tak musím říct, že jídlo mi žádné moc nechybí. Překvapivě se tady dá dostat všechno. V Mbeyi i pizza. Sice hnusná, ale je tam! Měla jsem tolik kuráže, že jsem tady zkusila i těstoviny. No, jak mě učili doma: Na jídlo se fuj neříká. Takže zůstanu u konstatování, že se tady budu i nadále živit místní veganskou stravou. Žádné experimenty s italským dovozem.

taková normální večeře: rýže, banány, zelené listy a ananas

tea break v práci (u opravování testů): chapati a chai

Co mi tady ale trochu víc chybí jsou kamarádi. A tady začíná sranda. 

Samozřejmě jsou tady lidi kolem mě, se kterýma trávím čas, ale o nějakém velkém přátelství se asi mluvit nedá. Představa místních o tom, co “kamarádství“ s bělochem je: být s ním vidět. To je hlavní podmínka. Čemuž se ani tak moc nedivím a ani mi to moc nevadí, kdyby to ale nebyla jasně největší část času, který spolu trávíme. Když už se teda bavíme, tak jsou to zdvořilostní fráze a věčné ptaní se na aktuální stav. 

Karibu – Asante

Habari za kazi – Asante

How is Jakaya? - Everything is good. 

How is it at home? - We are all fine. 

A tak dále. Nevěřila bych tomu, ale takováto konverzace může trvat třeba hodiny a nemusí se vůbec ani vyvinout v nic dalšího.

Pokud teda už najdu někoho, s kým můžu vést normální konverzaci (tady musím poznamenat, že to je napůl moje chyba, protože umět dobře svahilsky, tak je situace lepší. Mluvím ale tady o tom najít někoho, s kým můžu mít normální anglickou konverzaci) tak je to debata většinou o náboženství. A to zase není úplně moje nejvější hobby. Teda nic proti tomuto tématu, ale tři hodiny denně každý druhý den, to už je asi na mě moc. 

A najít si tady nové kamarády je vůbec velice těžká záležitost. Nemluvím o dalších běloších, s těma je situace jednodušší, ale na to abych se bavila s Angličankou jsem nemusela jezdit do Mbeyi. Takže jsem chtěla poznat někoho místního. S s holkama se nedá mluvit. Jsou buď zakřiknuté nebo mají vlastní starosti s manželem a dětmi (i když jsou mladší než já) a místní mladí muži se mnou mají očividně jiné plány než navazovat duchaplné přátelství a debatovat o světové politice, novinkách v kině a budoucí kariéře. „I love you“ nebo „Ninakupenda“ tady slyším průměrně dvakrát do týdne. 

Jak jsem taky zjistila, místní mají absolutní obsesi v telefonování a esemeskování. Jakmile dostanou něčí číslo, pochopí to jako souhlas k tomu, aby posílali pozdravy, vtipné i nevtipné obrázky, náboženské texty, apod. A to několikrát do hodiny. Takže když jsem nepochodila ani se svými technologiemi, viz. další fotka, tak jsem se - jako obvykle - vrátila k lásce od našich čtyřnohých kamarádů :)

Asi tak jsem úspěšná, no....

Moji noví kamarádi

Evropanka v Africe (III): cestujeme a loučíme se

já a nekonečná suchota v okolí Malawatu

Ztrápená nedostatkem vody kolem sebe (ne na pití, té je naštěstí pořád dost) jsem nadšená souhlasila na plán ostatních wazungu s cestou k jezeru Malawi. O tom už sice na blogu napsala Zuzka, ale říkala jsem si, že se podělím i svoje osobní poznatky. 

Lake Malawi - nebo taky Nyasa jak se mu říká v Tanzanii nebo Lago Niassa v Mozambiku - leží na hranici těchto tří států, z největší části ale v Malawi. Je překvapivě docela rozlehlé, tak, že se ani nedá vidět na druhý konec, a tak na mě skoro působilo dojmem, že jsme u moře. Proslavil ho britský cestovatel David Livingstone, podle kterého jsou pojmenované i hory, které jdou vidět na jedné straně jezera.

Cesta tam vedla přes krásné plantáže s kakaem, nazpátek zase čajové. Christopher, náš věrný řidič a průvodce, nám ukázal všechno co bylo v oblasti k vidění a trpělivě zastavoval auto na každém kopci, ze kterého byl jenom trochu výhled do té nádherné tropické krajiny. Zastavili jsme se i v jedné partnerské základce zapojené do projektu Śkola škole (Ilenge) a tak jsme, hlavně my tři učitelé, měli možnost vidět jak vypadá další vzdělávací instituce v kraji.

Jezero je nádherné. Působí dost turistickým dojmem. Mě to teda nevadilo ani trochu, ale ostatní měli trochu komentáře k tomu kolik je tam bílých lidí, a tak dále. Ale pláž je pořád krásná, voda čistá, a to i přesto, že tam místní ženy perou a němečtí turisti si tam umívají vlasy.

Nadšeni jsme byli z krásně vypadajících domečků postavených přímo na pláži. Když zjsme zjistili, že mají nejenom elektřinu, evropský záchod, ale dokonce i sprchu, skoro jsme podlehli dojmu, že jsme v civilizované krajině. V zápětí jsme ale zjistili, že voda ze sprchy neteče a v záchodě se objevují čas od času žabičky, tak jsme s klidem zjistili, že jsme naštěstí pořád ve východní Africe.

Večer jsme, zdolaní romantikou tohoto krásného jezera obklopeného nádhernými Livingstone Mountains, se rozhodli připravit si večeři na ohni na pláži u vody. Banány na grilu chutnaly jako kusy papundeklu, ale s dostatečnou dávkou chilli se dá požít všechno. A navíc, hlad je hlad. Naštěstí na nakrájení čerstvého ananasu a papáji se moc zkazit nedá, takže jsme aspoň měli skvělý ovocný dezert.

Safari – Národní park Ruaha

Výlet za zvířatama, co známe jenom ze zoo, jsme se rozhodli uskutečnit poslední víkend v červenci.

V parku jsme měli místního průvodce, který nám ukázal nejlepší místa na pozorování zvířat, které jsme zrovna chtěli vidět. Prostě jsme zaveleli: krokodýli ! A borec řekl rovně, dvakrát v pravo a za mostem je jich spousta. A tak jsme jeli. Takže služby dobré. Samozřejmě to ale nebylo zadarmo. Co taky dneska je, že jo.

Chris pozorující divou zvěř

Zvířat jsme viděli hodně – viz. fotky, ale musím říct, že po pár hodinách jsem měla i té exotiky dost a od dvacáté žirafy si je přestala i fotit.

sklenka vína v národním parku

Cesta byla dlouhá, vzali jsme to s přenocováním ve městě Iringa (které teda v mém pomyslném žebříčku hezkých tanzanských měst zatím řadím na první místo), kde jsme i nakoupili (já se Zuzkou krásné šaty) a dopřáli si dobrou kávu (v kavárně pro sluchově postižené u chráněné dílny – Neema). Po cestě jsme měli malý problém s autem, ale zůstali jsme trčet někde u cesty jenom necelé tři hodiny, což považuju za úspěch, na místní poměry, takže všechno v pořádku :)

Třetí výlet, který jsem podnikla, byl jenom jednodenní, poslední neděli, kdy jsem byla v okolí města Tukuyu (region Rungwa) se podívat na různé přírodní zajímavosti. Kráterové jezero Masoko, přírodní most (The Bridge of God), vodopád, atd ..... 

Masoko jezero

nádherný vodopád (Kaparogwe falls) uprostřed tropické krajiny

banánové plantáže

Kvůli národním svátkům ke konci ramadanu se nám doba volna protáhla, protože všechny veřejné instituce (s nimi teda i školy) byly zavřené, takže jsme si všichni pořádně odpočinuli a už se vrátili zpátky do práce. Bohužel Zuzka s Vlastou jenom na pár dní a ve středu se s námi rozloučili a zamířili zpátky do Česka.
A nejenom ti dva, ale i Ivet se rozloučila, v Mahangu v pátek večer a zítra odletí z Mbeyi. To znamená, že na zbytek léta tady budu za Bez Mámy sama běloška. Wish me luck!

Africké listy část 3., cestovní

Protože se nám (hlavně díky Chrisovi) podařilo také trochu cestovat, následujících pár vět bych chtěla věnovat našim výletům k Lake Nyasa (Malawi) a do NP Ruaha (pravé nefalšované safari, skoro jako ve Dvoře Králové)

První víkendový výlet byl k jezeru Malawi na Matema beach. Cesta vedla přes krásné zelené hory (tady bylo vidět, že Mahango je opravdu jedna z nejchudších oblastí v Tanzánii) plné banánových, čajových a kakaových plantáží.

Iveta a banánová plantáž

Čajovníky focené z auta

Cestou jsme se zastavili v horské vesnici, která je zapojená do projektu Škola škole a odkud pochází Donaldia. Celý víkend u Malawi byl naprostá pohoda, válení se u vody, šnorchlování. Vyzkoušeli jsme, že nezralé zelené banány na ohni nezachrání ani litr chili omáčky (která si jinak mimochodem hodí úplně ke všemu). Podle Chrisova očekávání (protože to prý všichni blázniví muzungu u Malavi dělají) jsme si ráno přivstali, abychom si mohli zaplavat v jezeře při východu slunce zpoza Livingston mountains - zážitek to byl úžasný. Voda v Malawi je průzračně čistá, teplá a neodolatelná, takže se nebojíme vlka nic, ani bilzharziozy :)

Východ slunce nad Livingston mountain, Malawi

Na zpáteční cestě jsme dostali lekci z afrického stolování a kuchyně - vyhládlí jsme zastavili ve městě Tukuyu v poměrně dobře vypadající restauraci. Že bude něco špatně nám mohlo být už jasné při objednávání pití - po 20 minutách nám servírka donesla Afrikafe (k tomuto kávovému zločinu se ještě vrátím!) a hrníčky, ale nějak zapomněla na vodu...po další půl hodině a po Chrisově intervenci nám byla dopřána i voda...problém nastal u jídla - na dotaz, co vegetariánského z menu můžou připravit, byla odpověď chipsy...takže OK, vegetariáni si dali chipsy, zbytek rýži a maso. Po hodině čekání uviděla Ivet zaměstnance kuchyně, kterak si to po africku (tedy závratnou rychlostí) šine do kuchyně s bramborama...a po další hodině bylo jídlo na cestě...pak už zbývalo pouze slabých 20 minut počkat na drobné a mohli jsme pokračovat do Mahanga...

Ještě se vrátím ke kávě - z pro mě nepochopitelných důvodů se v zemi, která pěstuje prvotřídní kávové boby, které exportuje do celého světa, pije pouze a jenom instantní Afrikafe. Sice je chuťově lepší, než naše instanthnusy, ale přeci jenom nic moc extra to není. Za celý pobyt se mi podařilo najít 3x dobrou kávu - u Malawi, v Iringa v Neema craft cafe a dnes na kávové plantáži nad Mbeya, kde jsem taky ukořistila celý pytel bobů. 

Druhý víkend jsme se vypravili do národního parku Ruaha na safari. Cestou jsme projížděli krásné horské město Iringa, které bylo postaveno Němci za koloniální éry jako opevnění proti bojovnému kmeni Hehe. Město má tedy poněkud evropštější architekturu, než zbytek Tanzánie. Samotná cesta do Ruahy byla dobrodružná, hlavně díky stavu silnice (rozuměj prašné cesty), která z nepochopitelných důvodů vypadala jako vlnitý plech - spousta drobných vlnek rychle za sebou, což našim tlumičům (jak automobilovým, tak osobním) nedělalo příliš dobře. Plánovaný nocleh v parku nevyšel, protože bandas byly ve vrcholné turistické sezóně plné. Příště přibalíme stan! Vše bylo super boží eňo ňůňo, přesně jak v National Geographic :), člověk by řekl, že až skoro kýčovité - zebry měly přesně tolik pruhů, aby vypadaly dokonale, lvi byli správně ospalí a neteční, sloni flegmatičtí, opice přidrzlé a hroši majestátní. 

Nejfotogeničtější zvíře - žirafa:)

...a druhé nejfotogeničtější zvíře - Vlasta :)

Člověka až zamrazilo...a taky mě mrzela představa, že kluci tyto zvířata nikdy neviděli, i když to není tak dávno, co se všechno prohánělo všude možně po celé Africe. Alespoň jsme jim vše nafotili a pak o všem povykládali. Stejně by by ale bylo hezké pro ně jednou v budoucnu takovýto výlet uspořádat (= nenásilná pobídka pro případné sponzory).

Na zpáteční cestě nás čekalo ještě malé dobrodružství a sice oprava Chrisova auta. Technicky zdatnější jedinci (=Vlastík) by asi mohli celou situaci popsat odborně, já jen vím, že díky špatné cestě se v motoru přepálil (nebo přesekl) nějaký drátek. Výsledkem bylo, že auto škytlo, bliklo a pak už nic...začalo se stmívat, byli jsme někde na půl cesty mezi Ruahou a Iringou, uprostřed ničeho. Na(ne)štěstí se kolem auta začali sbíhat ochotní vesničané a náhodní kolemjdoucí, každý ochotný a připravený dát ruku k dílu. V jednu chvíli se jich nad motorem sklánělo 12...Přestože Vlastík s Chrisem pokusnou metodou vyloučili poruchu na jedné baterce a tedy logicky správně usoudili, že porucha bude u baterky druhé (ano, pro mě velké překvapení, že existujé auta se 2 bateriemi), ochotní pomahači a jeden fundi neustávali v rozebírání pojistek fungující baterky, až se jim ji podařilo inaktivovat a následně i zkratovat. Když to zkrátím, tak cca po 2 hodinách, které muzungu Vlasta strávil přesvědčováním a následným zandáváním pojistek zpátky do pojistkové skříně, se podařilo na druhé straně motoru najít chybný drát, po africku ho spravit a nastartovat...

Tady to vypadá ještě slibně...

...tady už méně...

a další zprávy už budou opět z Mahanga a sirotčince.

Africké listy - část 2. gastronomická

Africké listy - část 2., gastronomická
UPOZORNĚNÍ: Obsah této části blogu je nevhodný pro vegetariány, vegany a zarputilé ochránce zvířat :)
Na úvod jdna dobrá až výborná zpráva - bibi Veronika neodchází - třikrát huráá. Jednalo se o informační šum, potřebuje si vzít pouze pár dní volno na oslavu svého synovce. Takže děti o babičku nepřijdou.

Příprava marinády

Pomocníci - rošťáci

Jinak jak už psal Michal, rozhodli jsme se uspořádat pro děti českou grilovačku na africký způsob. Jenom se nejednalo o ovci, ale o kozu (opět informační šum) :) Nehledejte v tom prosím nic barbarského, jiné maso na gril tu k sehnání není, v muslimském Mahangu  vepříci prostě nejsou...Nutno podotknout, že všechna zvířata v Mahangu a okolí (a podle toho, co jsme měli možnost vidět i ochutnat, tak i jinde) je značně vysportovaná a pro evropské zuby těžko požvýkatelná.
Za Blančiných hlasitých protestů jsme vše pečlivě naplánovali a z grilovačky nakonec byla i rozlučková párty pro Michala. Chacha sehnal živou kozu, na úterý byla naplánovaná zabíjačka, na středu pak barbecue. Kluci pomáhaji už při přípravě marinády, nicméně jak se den chýlil ke konci, my Evropani jsme začali být poněkud nervozní, kdy že začne už samotná porážka. Klasicky po africku bylo na všehno dost času. Pak se ale už k práci dostal vrchní řezník Joseph spolu se zástupcem Ajubu a bandou pomocníku a naprosto rychlým, čistým a "humáním" způsobem kozu porazili. Celá porážka probíhala v rozestavěném holčičím sirotčinci, takže po vzoru pohanských obětin i tady byla prolita krev nevinného zviřete a posvěcena další stavba. Během 1,5 hodiny měli kluci hotovo, naporcováno a uklizeno.

Kluci zaujatí prací

Kozenka už visí

Vše probíhalo v pořádku a k naší (tedy mojí, Michalově a Vlastíkově, holky vegetariánky se šly schovat někam hodně daleko) spokojenosti až do chvíle, kdy Joseph začal maso "zprcovávat" po africku mačetou na fašírku - to jsme pak už zasáhli, maso odebrali a naložili do česneku, soli a něčeho jako kari koření a nechali jsme uložit do druhého dne. Kluci z kozy snad kromě kůže zpravovali úplně vše - krev a vnitřnosti použili na obdobu našeho jelita, hlavu a nožičky s kopýtky pak opálili v troubě a dál zpracovali do nějaké šílené polévky se zelenými banány (nikdo neměl odvahu ochutnat).

Už je téměř hotovo

Romantický západ slunce...

Ve středu jsme pak nachystali oheň, kluci měli od sestry Epifanie povolený dřívější příchod ze školy, ale protože v Africe opravdu vše trvá cca 3krát déle, než normálně, začali jsme grilovat až se soumrakem. Kluci se pořádně umyli a nastrojili na party a vše vypuklo. Ti z vás, kteří dočetli až sem a mají pocit zhnusení kultivovaného člověka  nad takovýmto barbarstvím, přála bych vám vidět to nefalšované nadšení a skoro obžerství, co kluci (i holky) předvedli. Jen a jen kvůli těm jejich bříškům to mělo smysl...Abych ocitovala klasika pana Svěráka - oni nepapali, oni se nacpávali...a jak! Tolik masa najednou asi ještě ani neviděli. Je to možná klišé, ale bylo to až dojemné...
Evropani (Blanka se šla znovu schovat do Mahanga) maso trochu ochutnali a pak přenechali dětem - bylo chutné, ale tuhé a nešlo požvýkat. Naštěstí to dětem vůbec nevadilo, dávali si opakovaně nášup (i Bibi a sestra Epifanie), až měli břicha jak bubny (přirovnání bříška jak bubínky se v tomto případě opravdu nehodí). Specielně James byl jak kyselina a při následovném programu stál jak starosta s vyvaleným pupkem a usínal ve stoje (bohužel nemáme foto).

A večírek může začít...

A pak už se jen tančilo, řečnilo, děkovalo, loučilo...za sebe můžu říct povedený večer :)

Post I. - Cesta

Po vstřebání prvních dojmů cítím, že je nejvyšší čas napsat první příspěvek sem na blog. Začnu cestou, protože je nedílnou součástí dobrovolnické mise a vlastně prvním kontaktem s Tanzánií, navíc v případě autobusu nebo vlaku je to i aklimatizace na místní podmínky: Po třinácti hodinách v letadlech a na letištích jsme ve tři ráno,  nevyspalí a celkem vystrašení, vystoupili z odletové haly letiště v Dar es Salaamu. V kapse jsme po směně měli cca 1.5 milionu šilinků, chtělo se mi hrozně spát a kolem dokola nikdo nebyl, všechny obchody a stánky zavřené. Náladu nám zvedlo až svítání a černá břečka v letištní kantýně (v zemi, která pěstuje jednu z nejlepších káv na světě, bych čekal něco jiného než instantní kafe). Po krátkém smlouvání jsme vyrazili taxíkem z letiště na nádraží TAZARA (Tanzanian Zambian railroad administration). Po deseti minutách proplétání se šíleným povozem jsme se otočili zpět na letiště pro zapomenutý foťák (třikrát hurá, byl tam) a přiotrávení smradem z výfuků v kolonách vystoupili na nádraží. Na nádraží nás čekalo příjemné překvapení - Thank you Chris, great job - lístky do první třídy správně zarezervované na naše jména. Až později jsme se dozvěděli, jaký je problém se do první třídy dostat - pokud jedete ve smíšeném páru, je nutné si zaplatit celé kupé pro čtyři - jinak jsou lehátková kupé striktně nekoedukovaná. Tazara je před rekonstrukcí a z původních deseti lokomotiv dodaných Číňany někdy v 70. letech už prý zbývají jen dvě, vlak jede dvakrát do týdne, a tak bývá opravdu plný do posledního místa. Další africká klasika nás potkala vzápětí - vlak měl na odjezdu šest hodin zpoždění. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do blízkého obchoďáku nakoupit jídlo a pití do vlaku. Průvodce nám dělal student John, který si přivydělává řízením strýcova taxi.Raději jsme vyrazili pěšky a Johnovi slíbili, že se necháme svézt na zpáteční cestě do Daru. Cestou tam a zpět nás těsně minulo několik desítek aut, motorek, tříkolek a jiných roztodivných přibližovadel všeho druhu, které se za neustálého troubení a pokřikování proplétají mezi dírama v cestě, chodci a mezi sebou navzájem. Quality center mall připomíná hodně ušmudlanou brněnskou Vaňkovku a je snad ještě dražší, pro většinu místních astronomicky. Zpátky na nádraží jsme se rozložili v čekárně první třídy, kde nám pár hodin dělali společnost jen vrabci hnízdící v klimatizaci. Jak se blížil večer, čekárna první třídy i celé nádraží se začalo pomalu plnit. Do kupé jsme přibrali Rhese a Claire, švédsko - britský pár, který nesehnal lístky do první třídy a měl s námi společnou cestu až na naši konečnou do Mbey. Spolu s dalšími Brity Andym a Katie a Švýcarkou Emily jsme v družném rozhovoru podpořeném trochou slivovice a místním pivem Kilimanjaro propašovaným v pytlíku z nádražního stánku ( byl ramadán) strávili zbývající čas do plánovaného odjezdu vlaku. Samotný nástup do vlaku byl značně dobrodružný a nebýt ve skupině, asi by nás dost vyděsil. Hodinu před odjezdem, už za tmy, někdo zamknul hlavní vstup do nádražní haly a zhasnul. V hlavní hale to vypadalo jak v hororu, cca 1500 lidí potmě přešlapovalo, mumlalo a čekalo, až se otevřou zamřížované východy na nástupiště. V devět večer (odjezd podle jízdního řádu ve dvě odpoledne) se otevřely mříže na nástupiště a řeka lidí se vyvalila k vlaku a začla se potmě drát dovnitř všemi otvory včetně oken. První třída na konci vlaku byla více v klidu a podařilo se nám nastoupit a dotápat do našeho kupé. Za další půlhodinu se vlak za hrozivého skřípotu, bouchání, povrzávání a řinčení dal konečně do pohybu a stále v naprosté tmě vyrazil z nádraží. Další popis cesty trochu zkrátím, prostě Tazara je fajn pro dobrodružné povahy a pokud nepropadnete dírou v podlaze, nesežere vás záchodová příšera, nevypadnete z nezaskleného okna nebo vám vystrčenou hlavu neufikne náhle uvolněná ocelova roleta, a hlavně pokud vám nevadí mnohahodinové zpoždění, můžete si cestu parádně užít, obdivovat z okna výhledy na měnící se krajinu, nechat se jako správný muzungu tourist obrat při nakupování čehokoliv z oken vlaku ve stanicích, cvičit si v jídelním voze kiswahili nebo prostě jenom odpočívat. Do Mbey jsme dorazili o půlnoci s dvanáctihodinovým zpožděním a po krátké jízdě taxíkem jsme dorazili k Chrisovi domů, zafandili Německu proti Brazílii a druhý den ráno spolu s Michalem konečně vyrazili směr Mswiswi a Mahango. Příští post už bude k věci a budu se snažit maximálně věnovat naší části dobrovolnické práce - vyučování na Jakaya secondary school.


Po příjezdu trochu šok, hlavně se nenechat přejet..

Naštěstí potkáváme Johna.

  1st class lounge, noční můra? Ale ne, nebylo to tak hrozné:-)..

 Temno, ale je nás víc, nebudeme se bát (čeho vlastně) nic !

                                     no comment, měli si to vzít k srdci..

                                     Nevěříme místní vodě, tak doplňujeme tekutiny jinak.

 První třída je až vzadu, vlak dlouhý a tak jsme mimo.. žádné banány pro muzungu,,

 
                                               Pocta soudruhům z ČLR, pořád drží..

  Vlak je dloouhý

  Give me my money.. dostali bonbón

Cesta je dlouhá, jednomu z toho může snadno hrábnout

  Místní se neradi fotí, chápu, ale stejně mačkám spoušť..

  Některé vesnice prosperují..

  Jiné si zachovávají původní ráz

Trocha kýče na závěr..