Africké listy část 3., cestovní

Protože se nám (hlavně díky Chrisovi) podařilo také trochu cestovat, následujících pár vět bych chtěla věnovat našim výletům k Lake Nyasa (Malawi) a do NP Ruaha (pravé nefalšované safari, skoro jako ve Dvoře Králové)

První víkendový výlet byl k jezeru Malawi na Matema beach. Cesta vedla přes krásné zelené hory (tady bylo vidět, že Mahango je opravdu jedna z nejchudších oblastí v Tanzánii) plné banánových, čajových a kakaových plantáží.

Iveta a banánová plantáž

Čajovníky focené z auta

Cestou jsme se zastavili v horské vesnici, která je zapojená do projektu Škola škole a odkud pochází Donaldia. Celý víkend u Malawi byl naprostá pohoda, válení se u vody, šnorchlování. Vyzkoušeli jsme, že nezralé zelené banány na ohni nezachrání ani litr chili omáčky (která si jinak mimochodem hodí úplně ke všemu). Podle Chrisova očekávání (protože to prý všichni blázniví muzungu u Malavi dělají) jsme si ráno přivstali, abychom si mohli zaplavat v jezeře při východu slunce zpoza Livingston mountains - zážitek to byl úžasný. Voda v Malawi je průzračně čistá, teplá a neodolatelná, takže se nebojíme vlka nic, ani bilzharziozy :)

Východ slunce nad Livingston mountain, Malawi

Na zpáteční cestě jsme dostali lekci z afrického stolování a kuchyně - vyhládlí jsme zastavili ve městě Tukuyu v poměrně dobře vypadající restauraci. Že bude něco špatně nám mohlo být už jasné při objednávání pití - po 20 minutách nám servírka donesla Afrikafe (k tomuto kávovému zločinu se ještě vrátím!) a hrníčky, ale nějak zapomněla na vodu...po další půl hodině a po Chrisově intervenci nám byla dopřána i voda...problém nastal u jídla - na dotaz, co vegetariánského z menu můžou připravit, byla odpověď chipsy...takže OK, vegetariáni si dali chipsy, zbytek rýži a maso. Po hodině čekání uviděla Ivet zaměstnance kuchyně, kterak si to po africku (tedy závratnou rychlostí) šine do kuchyně s bramborama...a po další hodině bylo jídlo na cestě...pak už zbývalo pouze slabých 20 minut počkat na drobné a mohli jsme pokračovat do Mahanga...

Ještě se vrátím ke kávě - z pro mě nepochopitelných důvodů se v zemi, která pěstuje prvotřídní kávové boby, které exportuje do celého světa, pije pouze a jenom instantní Afrikafe. Sice je chuťově lepší, než naše instanthnusy, ale přeci jenom nic moc extra to není. Za celý pobyt se mi podařilo najít 3x dobrou kávu - u Malawi, v Iringa v Neema craft cafe a dnes na kávové plantáži nad Mbeya, kde jsem taky ukořistila celý pytel bobů. 

Druhý víkend jsme se vypravili do národního parku Ruaha na safari. Cestou jsme projížděli krásné horské město Iringa, které bylo postaveno Němci za koloniální éry jako opevnění proti bojovnému kmeni Hehe. Město má tedy poněkud evropštější architekturu, než zbytek Tanzánie. Samotná cesta do Ruahy byla dobrodružná, hlavně díky stavu silnice (rozuměj prašné cesty), která z nepochopitelných důvodů vypadala jako vlnitý plech - spousta drobných vlnek rychle za sebou, což našim tlumičům (jak automobilovým, tak osobním) nedělalo příliš dobře. Plánovaný nocleh v parku nevyšel, protože bandas byly ve vrcholné turistické sezóně plné. Příště přibalíme stan! Vše bylo super boží eňo ňůňo, přesně jak v National Geographic :), člověk by řekl, že až skoro kýčovité - zebry měly přesně tolik pruhů, aby vypadaly dokonale, lvi byli správně ospalí a neteční, sloni flegmatičtí, opice přidrzlé a hroši majestátní. 

Nejfotogeničtější zvíře - žirafa:)

...a druhé nejfotogeničtější zvíře - Vlasta :)

Člověka až zamrazilo...a taky mě mrzela představa, že kluci tyto zvířata nikdy neviděli, i když to není tak dávno, co se všechno prohánělo všude možně po celé Africe. Alespoň jsme jim vše nafotili a pak o všem povykládali. Stejně by by ale bylo hezké pro ně jednou v budoucnu takovýto výlet uspořádat (= nenásilná pobídka pro případné sponzory).

Na zpáteční cestě nás čekalo ještě malé dobrodružství a sice oprava Chrisova auta. Technicky zdatnější jedinci (=Vlastík) by asi mohli celou situaci popsat odborně, já jen vím, že díky špatné cestě se v motoru přepálil (nebo přesekl) nějaký drátek. Výsledkem bylo, že auto škytlo, bliklo a pak už nic...začalo se stmívat, byli jsme někde na půl cesty mezi Ruahou a Iringou, uprostřed ničeho. Na(ne)štěstí se kolem auta začali sbíhat ochotní vesničané a náhodní kolemjdoucí, každý ochotný a připravený dát ruku k dílu. V jednu chvíli se jich nad motorem sklánělo 12...Přestože Vlastík s Chrisem pokusnou metodou vyloučili poruchu na jedné baterce a tedy logicky správně usoudili, že porucha bude u baterky druhé (ano, pro mě velké překvapení, že existujé auta se 2 bateriemi), ochotní pomahači a jeden fundi neustávali v rozebírání pojistek fungující baterky, až se jim ji podařilo inaktivovat a následně i zkratovat. Když to zkrátím, tak cca po 2 hodinách, které muzungu Vlasta strávil přesvědčováním a následným zandáváním pojistek zpátky do pojistkové skříně, se podařilo na druhé straně motoru najít chybný drát, po africku ho spravit a nastartovat...

Tady to vypadá ještě slibně...

...tady už méně...

a další zprávy už budou opět z Mahanga a sirotčince.