Za sirotky do Mahanga 2014

Post I. - Cesta

Po vstřebání prvních dojmů cítím, že je nejvyšší čas napsat první příspěvek sem na blog. Začnu cestou, protože je nedílnou součástí dobrovolnické mise a vlastně prvním kontaktem s Tanzánií, navíc v případě autobusu nebo vlaku je to i aklimatizace na místní podmínky: Po třinácti hodinách v letadlech a na letištích jsme ve tři ráno, nevyspalí a celkem vystrašení, vystoupili z odletové haly letiště v Dar es Salaamu. V kapse jsme po směně měli cca 1.5 milionu šilinků, chtělo se mi hrozně spát a kolem dokola nikdo nebyl, všechny obchody a stánky zavřené. Náladu nám zvedlo až svítání a černá břečka v letištní kantýně (v zemi, která pěstuje jednu z nejlepších káv na světě, bych čekal něco jiného než instantní kafe). Po krátkém smlouvání jsme vyrazili taxíkem z letiště na nádraží TAZARA (Tanzanian Zambian railroad administration). Po deseti minutách proplétání se šíleným povozem jsme se otočili zpět na letiště pro zapomenutý foťák (třikrát hurá, byl tam) a přiotrávení smradem z výfuků v kolonách vystoupili na nádraží. Na nádraží nás čekalo příjemné překvapení - Thank you Chris, great job - lístky do první třídy správně zarezervované na naše jména. Až později jsme se dozvěděli, jaký je problém se do první třídy dostat - pokud jedete ve smíšeném páru, je nutné si zaplatit celé kupé pro čtyři - jinak jsou lehátková kupé striktně nekoedukovaná. Tazara je před rekonstrukcí a z původních deseti lokomotiv dodaných Číňany někdy v 70. letech už prý zbývají jen dvě, vlak jede dvakrát do týdne, a tak bývá opravdu plný do posledního místa. Další africká klasika nás potkala vzápětí - vlak měl na odjezdu šest hodin zpoždění. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do blízkého obchoďáku nakoupit jídlo a pití do vlaku. Průvodce nám dělal student John, který si přivydělává řízením strýcova taxi.Raději jsme vyrazili pěšky a Johnovi slíbili, že se necháme svézt na zpáteční cestě do Daru. Cestou tam a zpět nás těsně minulo několik desítek aut, motorek, tříkolek a jiných roztodivných přibližovadel všeho druhu, které se za neustálého troubení a pokřikování proplétají mezi dírama v cestě, chodci a mezi sebou navzájem. Quality center mall připomíná hodně ušmudlanou brněnskou Vaňkovku a je snad ještě dražší, pro většinu místních astronomicky. Zpátky na nádraží jsme se rozložili v čekárně první třídy, kde nám pár hodin dělali společnost jen vrabci hnízdící v klimatizaci. Jak se blížil večer, čekárna první třídy i celé nádraží se začalo pomalu plnit. Do kupé jsme přibrali Rhese a Claire, švédsko - britský pár, který nesehnal lístky do první třídy a měl s námi společnou cestu až na naši konečnou do Mbey. Spolu s dalšími Brity Andym a Katie a Švýcarkou Emily jsme v družném rozhovoru podpořeném trochou slivovice a místním pivem Kilimanjaro propašovaným v pytlíku z nádražního stánku ( byl ramadán) strávili zbývající čas do plánovaného odjezdu vlaku. Samotný nástup do vlaku byl značně dobrodružný a nebýt ve skupině, asi by nás dost vyděsil. Hodinu před odjezdem, už za tmy, někdo zamknul hlavní vstup do nádražní haly a zhasnul. V hlavní hale to vypadalo jak v hororu, cca 1500 lidí potmě přešlapovalo, mumlalo a čekalo, až se otevřou zamřížované východy na nástupiště. V devět večer (odjezd podle jízdního řádu ve dvě odpoledne) se otevřely mříže na nástupiště a řeka lidí se vyvalila k vlaku a začla se potmě drát dovnitř všemi otvory včetně oken. První třída na konci vlaku byla více v klidu a podařilo se nám nastoupit a dotápat do našeho kupé. Za další půlhodinu se vlak za hrozivého skřípotu, bouchání, povrzávání a řinčení dal konečně do pohybu a stále v naprosté tmě vyrazil z nádraží. Další popis cesty trochu zkrátím, prostě Tazara je fajn pro dobrodružné povahy a pokud nepropadnete dírou v podlaze, nesežere vás záchodová příšera, nevypadnete z nezaskleného okna nebo vám vystrčenou hlavu neufikne náhle uvolněná ocelova roleta, a hlavně pokud vám nevadí mnohahodinové zpoždění, můžete si cestu parádně užít, obdivovat z okna výhledy na měnící se krajinu, nechat se jako správný muzungu tourist obrat při nakupování čehokoliv z oken vlaku ve stanicích, cvičit si v jídelním voze kiswahili nebo prostě jenom odpočívat. Do Mbey jsme dorazili o půlnoci s dvanáctihodinovým zpožděním a po krátké jízdě taxíkem jsme dorazili k Chrisovi domů, zafandili Německu proti Brazílii a druhý den ráno spolu s Michalem konečně vyrazili směr Mswiswi a Mahango. Příští post už bude k věci a budu se snažit maximálně věnovat naší části dobrovolnické práce - vyučování na Jakaya secondary school.

Po příjezdu trochu šok, hlavně se nenechat přejet..