Africké listy - část 1. Poměry v místní škole Jakaya, kde krátkodobě pusobíme, už jsou a nebo v nejbližší době budou popsány jinde. Takže já bych se pokusila pouze na doplnění shrnout pár svých dojmů z prvního týdne v Mahangu (Kanjunjumele) a Mswiswi. Když jsme doma říkali rodině a známým, kam jedeme, reakce byly veskrze dvojí: 1)To je super/to se máte/závidím 2) To je hrůza/vy se nebojíte? Co tam budete dělat! (pravda, tato část byla k slyšení hlavně od starostlivějších členů rodiny. Po vysvětlení účelu a důvodu naší cesty se pak většinou všem vybavily obrázky krásných ušmudlaných hladových dětí a tak se pokývalo hlavami - Tak teda jeďte, když je to pro dobrou věc. Protože jsme oba už pracující lid a jako zaměstnanci nemáme moc prostoru s dovolenou, program našeho působení je tedy jiný, než u ostatních dobrovolníků, kteří sem jezdí, a je i přizpůsobený našemu krátkému pobytu (3,5 týdne). Odjeli jsme vybaveni informacemi od BezMámy, z blogů, diskuzních fór, Lonely planet,etc. a po příletu na nás čekalo několik šoků.
 Šok první (nepřekvapivý) - Afrika je nádherná
- nádherně špinavá, zasypaná odpadky, které tvoří surrealistické obrazy spolu s kýčovitě neskutečný západem slunce plným barev a dlouhých stínů. Barevnost zdejší krajiny a lidí (čím lesklejší košile nebo oblek, tím lepší) je v kontrastu s vyprahlou půdou a všudypřítomným prachem typickými pro zdejší zimu. Prach je obecně náš nejlepší kamarád tady, protože je s námi v dobrém i zlem, od rána do večera, lepí se na vyprané oblečení, obaluje čistě umyté nohy, vrže mezi zuby a působí jako skvělý odmašťovač vlasů (zbytečné kupovat si suchý šampon ve spreji). Pro kluky pak prach působí jako desinfekční zásyp (to když si James předčasně sundal obvaz z palce a obalil ruku ve špíně) i jako fotbalové hřiště. Při víkendovém výletu k jezeru Nyasa jsme však projížděli přes hory, které jsou i v zimním období plné vegetace, takže jsme měli možnost poznat, že Afrika je krásná i zelená.

Šok druhý (klišé) - Děti
- asi největší africké klišé - tedy roztomilé děli pobíhající v prachu, nad kterými se srdce ustrne - je na každém kroku. Dětí je všude jako smetí (myšleno doslova), je vidět, že věková pyramida má v Africe hodně širokou základnu. Ano, jsou nádherné...jsou také trochu jiné, než Evropské děti. Nebrečí, anebo jen velmi málo - ani v přeplněné dala dala (mikrobus přepravuvíjí cca o 300% více pasažérů, než má sedadel), když jsou posílány jiným lidem nad hlavou na volný klín, ani když se batolí kolem chatrčí, ani když pracují Jsou také (alespoň podle mých prvotních dojmů) bezprostřednější a přímočařejší. Kluci v sirotčinci jsou ohromní - samostatně fungujující jednotka, která má samoregulační schopnost (to když Ajubu přetahne někoho z mladších, když nechtějí pomáhat, nebo pracovat). Je vidět, že sestra Epifanie to s nimi očividně umí a v sirotčinci vládne jistou rukou. A kluci jsou moc šikovní, pomáhají, starají se a to i díky tomu (alespoň doufám), že si uvědomují, jaké tady mají zázemí. Sestry a BezMámy tu vytvořilo takovou malou oázu, na místní poměry luxusní (se solárně napájenými světly a vodou). Abu funguje jako spolehlivý překladatel (bohužel moje (ne)znalost swahilštiny je velmi omezující). Kluci mají opravdu nabitý den, po příchodu ze školy mají hodně povinností, takže se s nimi často potkáváme až u večeře, což je škoda.

Šok třetí (čekaný) - Africký způsob řešení všeho aneb pokrok nezastavíš nikde
- ne, že bychom to nečekali, ale průměrný Evropan se prostě nepřestává divit nad roztodivnými udělátky, vylepšovátky, jak se vyhnout pořádnému řešení, stavění, atd. Proč nenechat hosty v restauraci čekat 3 hodiny na jídlo, nebo jim donést objednanou kávu bez vody. Snad jediné dveře nejsou pravoúhlé, snad jediný dům pořádně postavený. Když se mi bortí zeď, podepřu to klackem, přivážu provázkem...Nicméně západní svět a jeho vymoženosti (bohužel) dorazily i sem - chýše z vepřovic a na ní satelit není nic překvapujícího, honák krav s mobilem u ucha také ne...také kluci, jakmile se dostanou k telefonu, okamžitě intuitivně ví, co a jak.
Šok čtrvtý (pro dnes podlední) - Střední škola
- hlavní popis našeho působení ve škole se určitě objeví jinde od Blanky nebo Vlastíka. Zde pouze pár "drobných" překvapení, které na nás čekaly. Doma jsme si chystali projekty, které budeme chtít dětem ukázat (African first aid, zpracování odpadu, zakládání kompostu, pasterizaci, etc.), abychom přijeli a zjistili, že máme prostě učit podle zdejších sylabů (na což jsem se v požadované biologii a chemii opravdu necítila), učitelé se na možné volno obzvláště těšili. Děti jsou znalostmi na úrovni horší střední školy u nás, nic hrozného, ale angličtinou na úrovni nižší základky. Což je obzvlášť tristní, když na všech středních školách v Tanzánii probíhá vyučování pouze vede angličtině (v reálu se se situací, když děti nerozumí, vyrovnají tak, že prostě přejdou do swahilštiny). Děcka memorují a bohužel nejsou asi vůbec zvyklé reagovat na mluvené slovo.
Každopádně příjemně mě překvapilo, že téma AIDS tu není tabu a naopak se tomu věnují nejen v biologii, ale také v hodinách angličtiny. Blanka si také zažila výživnou ukázku Co zlého (popřípadě možná i dobrého) nám přinesla kolonizace (ve stylu Monty Python's Life of Brian). Každopádně z probírané první pomoci mě prozatím nejvíc pobavil jeden klučina ve čtvrťáku, který se strachoval, jak se mají resucitovat ženy, když jim zavazí ňadra - takže normální maturant jako v ČR. Příště více (např. pro kolegy farmaceuty návštěva místní lékárny), každopádně už teď mě mrzí, že jsme tu jen tak nakrátko...